Tento text analyzuje dvojí význam pojmu „přirozenost“ v kontextu lidské existence. Autor vychází z paradoxního tvrzení, že k přirozenosti člověka patří skutečnost, že není založena pouze na přirozenosti. První užití termínu odkazuje k lidské povaze či esenci, zatímco druhé se týká přirozenosti v biologickém a fyzikálním smyslu, tedy přírody. Přeformulováním této teze text objasňuje, že lidský charakter není rigidně determinován výhradně vrozenými vlastnostmi nebo genetickými dispozicemi. Člověk je bytostí, jejíž identita přesahuje pouhý biologický základ, což dává prostor pro další formující faktory mimo sféru čisté přírodnosti. Úvaha tak směřuje k pochopení lidské povahy jako komplexního fenoménu, který v sobě integruje jak přirozené základy, tak prvky, které z této determinace vystupují. Tato distinkce je klíčová pro pochopení svobody a specifičnosti lidského bytí v rámci světa, kde biologie hraje důležitou, nikoliv však výlučnou roli v utváření individuality.