Tento text se zabývá ontologickou a epistemologickou povahou tázání a jeho nezbytnými strukturními prvky. Autor argumentuje, že akt otázky vyžaduje existenci tří klíčových složek: tazatele, dotazovaného a samotného předmětu dotazu. Bez tohoto trojstranného vztahu by tázání ztratilo smysl i možnost existence. Text se kriticky vymezuje vůči pozitivistickému pojetí vědy, které vnímá realitu jako pouhý neutrální, objektivní předmět stojící proti subjektu. Místo toho autor navrhuje, že původ tázání spočívá ve vztahu mezi subjekty. Tázání je tedy možné pouze tehdy, když tazatel přistupuje k realitě jako k něčemu, co má charakter subjektu schopného odpovědi, ať už skutečného či předpokládaného. Tento fenomén dokládá hlubokou vnitřní tendenci lidského subjektu vyhledávat v okolním světě partnery pro dialog. Tímto způsobem text rehabilituje dialogickou povahu poznání a zdůrazňuje intersubjektivní rozměr pravdy, který přesahuje prosté hromadění objektivních dat.
Otázka – původ tázání
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 9. 12. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Otázka – původ tázání
Tázání by nemělo smysl, kdyby nemohlo být zaměřeno k někomu nebo k něčemu, kdo nebo co by nám mohlo poskytnout nějakou odpověď. Zároveň by však nebylo možné, kdyby se netázal někdo. K otázce tedy nutně náleží přinejmenším dva členy: ten, kdo se táže, a ten nebo to, od koho nebo odkud se očekává odpověď. Zajisté to je jen minimum; otázka by dále neměla smysl, kdyby nešlo o něco dalšího, co tázající se neví a rád by věděl, a co možná neví ani ten dotazovaný, ale pokud to ví (což se teprve má ukázat), vztahuje se tím svým předpokládaným věděním k něčemu dalšímu, totiž právě k tomu, k čemu se vztahuje i otázka toho, kdo se táže. A toto další je tedy třetím nutným členem, bez něhož otázka nejenom nemá smysl, ale vlastně vůbec není možná. Nyní nehodláme jít dál, i když to je pro důkladné vyšetření povahy tázání naprosto nezbytné; ze zkušenosti s opakovaným dotazováním a dosahování rozmanitých odpovědí bude každému, kdo se jednou začne tázat, zřejmé, že ne každá odpověď na otázku může být považována za uspokojivou, neřku-li za legitimní a správnou, a že dokonce sama otázka může být položena způsobem nesprávným, takže na ni žádná správná odpověď nemůže být poskytnuta ani jinak nalezena. To však nyní nechme stranou a zůstaňme o problému původu tázání. Tento původ nelze vidět tam, kde – jak to mylně interpretuje zejména novodobá věda a v krajní podobě tzv. pozitivismus – zkoumající subjekt stojí proti neutrálně dané, prostě se před ním v jakési hotovosti a do sebe uzavřené samostatnosti ležící nebo stojící podobě „rozkládá“ cosi objektivního, „objektivně reálného“. Tázání má svůj zdroj pouze ve vztahu subjektu k někomu nebo něčemu, s čím lze navázat nějaký oboustranně aktivní vztah, či jinak řečeno, jen ve vztahu k něčemu, co má také charakter jakéhosi subjektu, který je s to na otázky odpovídat (a principiálně nezáleží na to, zda o jde „subjekt“ skutečný nebo jen předpokládaný). Můžeme z toho uzavřít, že sám fenomén (resp. fakt) tázání je přesvědčivým dokladem toho, že k základním rysům subjektu náleží jakási vnitřní tendence či nakloněnost k tomu, předpokládat někde kolem sebe další subjekty, k nimž je možno se obracet, mimo jiné také proto, abychom se jich na něco mohli dotázat.
(Písek, 071209-1.)