Text zkoumá vztah mezi předmětností a nepředmětností se zaměřením na ontologickou povahu celku. Autor tvrdí, že čisté předměty v realitě neexistují, neboť každá skutečnost má svou nepředmětnou stránku. Na příkladu kamene ilustruje rozdíl mezi pouhým agregátem a pravým jsoucnem. Zatímco kámen postrádá vnitřní sjednocující centrum a je držen pohromadě pouze vnějšími silami, jeho mikroskopické složky, jako jsou atomy, představují integrované události se schopností sebeobnovy. Autor se odvolává na Teilharda de Chardin a jeho koncept přirozených jednotek, přičemž rozlišuje mezi prostou složitostí a centrosložitostí. I když kámen vykazuje nepředmětné aspekty díky svým částem, tyto aspekty nejsou sjednoceny v jediném ohnisku, ale zůstávají pluralitní. Práce tak přispívá k hlubšímu pochopení toho, jak vnitřní integrace a nepředmětnost definují skutečná jsoucna oproti myšlenkovým konstrukcím nebo náhodným seskupením hmoty.
Nepředmětnost (a celek)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 12. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Nepředmětnost (a celek)
Každá „skutečnost“ v tomto světě má v nějaké podobě a míře nepředmětnou stránku (resp. stránky); žádných ryzích „předmětů“ prostě není (nejsou skutečné, mohou být jen myšlenkově konstruovány jako intencionální objekty), zatímco „ryzí nepředmětnost“ je také skutečností, byť zvláštní, jedinečnou). Jak to tedy je třeba s „kamenem“? Žádný kámen není vnitřně integrovanou „jednotkou“ (připomínám tu třeba Teilharda de Chardin a jeho „přirozené jednotky“); kámen nemá své „nitro“. Ale představuje (výjimečně) krystal nebo více ,srostlých‘ či spíše slepených krystalů, většinou však je to slepenec malých a nedokonalých nebo poškozených krystalů. A ty jsou zase z molekul a atomů. Molekuly a zejména atomy však jsou – na rozdíl od kamene – vskutku takovými „jednotkami“, a tudíž jsou integrovanými celky (skutečnými celky, samy „v sobě a pro sebe“, tedy nezávisle na tom, jak se nám ukazují nebo jeví). Teilhardovi vytýkali četní kritikové tzv. panpsychismus; mám za to, že neprávem, ale nechme to stranou. Pro nás je důležité, že také tyto malé „skutečnosti“, tato malá „pravá jsoucna“ představují události, které mají své sjednocující nitro (nemusíme mu říkat „duše“ – panpsychismus spočívá právě v tom, že poněkud předčasně mluví o „duši“, aniž by se pokusil náležitě vymezit, co se tím termínem míní). Takže nyní zpět k tomu „kameni“: kámen drží pohromadě jen „vnějšími“ (fyzikálně-chemicky popsatelnými) silami, ale není o nic víc „celkem“ než hromádka písku nebo hromada cihel. Jakožto kámen nemá žádné „nitro“, které by ho sjednocovalo a které by bylo např. schopné jej po nějakém poškození uvést do původního stavu (naproti tomu atom, který po nějakém vnějším impulsu ztratí některý ze svých elektronů a stane se iontem, je schopen si při nejbližší vhodné příležitosti nějaký jiný elektron „odchytit“ a tak se „obnovit“ do normální podoby). Ale protože každý kámen je „složen“ z nižších částí, z nichž alespoň některé (a na příslušně nízké úrovni vůbec všechny) jsou „pravými jsoucny“ (Teilhardovými „přirozenými jednotkami“ či „jednotami“), má nutně také jakousi „nepřivlastněnou“ nepředmětnou stránku (resp. mnoho nepředmětných stránek či aspektů), ale tyto jeho nepředmětné stránky nejsou sjednoceny do jediného ohniska, „centra“, ale jsou to multiplicitní (pluralitní) stránky, vykazující jistou složitost, komplikovanost, ale nikoli „centrokomplikovanost“ (jak o tom hovoří právě Teilhard).
(pro Ivanu Valúchovou-Bargárovou)
(Písek, 071217-1.)