Tento text kriticky zkoumá fenomén posvátna a jeho náboženskou interpretaci. Autor tvrdí, že náboženství často chybně rozděluje svět na sféru posvátnou a profánní, což vede k odcizenému, schizoidnímu vztahu k realitě a času. Toto rozpolcení umožňuje uctívání světských objektů, osob či zázraků jako projevů božství, což je v textu označeno za formu modloslužby. V návaznosti na prorockou tradici a postavu Ježíše autor argumentuje, že nic v tomto světě nemůže být samo o sobě posvátné. Skutečné posvátno není předmětnou daností ani hmatatelnou stopou minulosti, nýbrž náleží výhradně přicházející budoucnosti. Projevuje se pouze jako dynamické „tady a teď“, nikoli jako fixní součást světa. Jakýkoli pokus o institucionální či materiální přivlastnění si božského je odmítnut jako falešný nárok. Text tak vybízí k radikálnímu přehodnocení náboženskosti a k odmítnutí uctívání čehokoli, co již bylo uskutečněno v rámci časoprostoru, ve prospěch orientace na to, co teprve přichází.
Posvátno ve světě
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 12. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Posvátno ve světě
Zážitek „posvátna“ je skutečností, s níž se přinejmenším v dětství setkává snad každý. Rozhodující však není sám o sobě tento zážitek, který je vlastně dost vágní (takže samo užití slova „posvátno“ je už poněkud matoucí), nýbrž o jeho interpretaci a náboženské využití (resp. zneužití). Náboženské (religiózní) zneužití zmíněného zážitku spočívá v tom, že je interpretován jako setkání s „přítomným“, tj. zde a nyní se projevujícím a demonstrujícím, manifestujícím posvátnem, tj. že posvátnost je přiřazena l něčemu ve světě jsoucímu, světsky danému a tím z ostatního světa vyzdviženému. Svět je tak rozdělen, přímo rozpolcen na dvě „části“, na tu posvátnou a na druhé straně na tu profánní. To náleží přímo k základnímu charakteru náboženství a náboženskosti: jde o jakýsi schizoidní, podvojný vztah jak k věcem (skutečnostem) ve světě, tak k životu samému; právě život sám je také rozpolcen na doby posvátné a doby „obyčejné“, běžné, na každodennosti. Právě proti tomuto rozpolcení resp. proti této rozpolcenosti světa a života se staví Ježíš, a to ve zřetelném navázání na četné proroky, kteří tento fenomén také odhalovali a kritizovali. Skutečně „posvátná“ v plném rozsahu může být a je pouze přicházející budoucnost, zatímco nic, co se už uskutečnilo resp. co bylo uskutečněno, si nemůže osobovat nárok na uctívání. V tomto světě, v kterém všichni žijeme, nejsou možné zázraky jakožto zvláštní, z běžného světa vyčleněné skutečnosti, které by mohly být právě chápány jako posvátní či božské; jakmile se nábožensky orientovaní lidé začnou domnívat, že v tomto světě také božské skutečnosti vskutku „existují“ jako manifestace posvátna, jde nutně a bez jakýchkoli výjimek o „službu ukydaným bohům cizím“, vlastně o modloslužbu. Každý božský nárok, který vznáší člověk ať ve vztahu k sobě (když se sám činí bohem) nebo k někomu jinému (tzv. světcům) nebo k nějakým věcem (kouskům těla, zbytkům oděvu nebo jiným stopám po světcích nebo po posvátnu či podobných „manifestacích“), je křivý, falešný, je hrubým proviněním proti skutečně „posvátnému“, jež nikdy není před námi jako danost, jako předmětná skutečnost, ale jen a výhradně jako „to, co přichází“, a to z budoucnosti, a jen hic et nunc.
(Písek, 071219-3.)