Tato úvaha se zabývá ontologickou povahou dění nahlíženého jako proces neustálého nastávání. Autor analyzuje mechanismus přechodu mezi jednotlivými fázemi událostí, kde se setkává odcházející minulost s nově přicházejícími prvky. Klíčovým tématem je vztah mezi novostí a kontinuitou – jakým způsobem se nové prvky propojují s tím, co přetrvává, a co je hybnou silou ustavování těchto souvislostí. Text se dále zaměřuje na aktivního činitele zodpovědného za integritu dění a na otázku, odkud se nové prvky berou a jak zásadně ovlivňují či proměňují stávající strukturu skutečnosti. Autor zkoumá, zda příchod nového přímo podmiňuje zánik starého a jak je možné, že událost vykazuje vnitřní jednotu a integritu. Práce tak směřuje k definici událostného dění jako vnitřně sjednoceného celku, který nepředstavuje pouhou sumu po sobě jdoucích momentů, ale dynamický proces neustálé aktualizace a syntézy.
Dění jako nastávání
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 23. 12. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Dění jako nastávání
Všude, kde se něco děje, něco odchází, ale zároveň něco nového přichází. Nový „stav“ (lépe: nová „fáze“) je o něco ochuzen, ale zároveň něčím jiným obohacen. Proto se před námi otevírá několik otázek. Především tu je otázka, jak vůbec to „nové“ souvisí s tím, co odchází (resp. už odešlo), dále jak to nové souvisí s tím, co z toho předchozího neodešlo, ale zůstalo (a to beze změny, přinejmenším bez nápadné změny), a konečně otázka, co je tím aktivním činitelem, odpovědným za navazování resp. ustavování těch zmíněných souvislostí. (Další otázky zatím necháme nepovšimnuty, i když jsou neméně závažné, např. jak je garantována ona „složka“ dění, která v určité fázi nepominula a neodešla, tj. je-li její „setrvávání“ nějak samozřejmé, anebo musí-li být nějak aktivně zachovávání a uchováváno, a v čem a kde je agens-činitel tohoto aktivního zachovávání beze změn, nebo alespoň bez nápadné změny). A ovšem, otázka základní a nejdůležitější, totiž odkud se vůbec bere to nové, a jak je možné, že většinou to nové není k tomu dosavadnímu jen přidáváno, nýbrž že příchodem (aktualizací) toho „nového“ se nějak mění i to dosavadní, to „staré“. Má příchod toho „nového“ přímý vliv na pomíjení něčeho starého, totiž toho, co právě pomíjí zároveň s příchodem „nového“ (eventuelně s příchodem to „právě příslušného“ nového, zatímco žádná přímá souvislost nemůže být konstatována ani předpokládána v pomíjením něčeho jiného, „nepříslušného“)? V jakém smyslu může pak být řeč o dění událostném, totiž o takovém, které je „vnitřně“ sjednoceno, integrována, takže představuje jakýsi „celek“?
(Písek, 071223-2b.)