Tento filosofický text zkoumá ontologickou povahu události jako vnitřně provázaného celku, který musí pro zachování své identity aktivně pracovat s časovými rozměry svého dění. Autor argumentuje, že každá událost vyžaduje neustálé propojování budoucího a minulého, aby tvořila sjednocené jsoucno. Zavádí proto pojem „procepce“, uměle odvozený z latinského základu pro-capio, který označuje aktivní před-uchopení budoucích, dosud nerealizovaných prvků nezbytných pro integritu celku. Současně je nezbytný výkon „recepce“, tedy zpětné uchopení toho, co již proběhlo. Tato recepce není pasivním paměťovým záznamem či stopou, ale aktivní „pamětí bytí“, která udržuje minulé části události v živém vztahu k celku. Bytí události je tak nahlíženo jako dynamický výkon, v němž se procepce a recepce setkávají v každém okamžiku, aby zajistily kontinuitu a vnitřní jednotu pravého jsoucna. Text tak přináší hlubší vhled do časové struktury událostného dění a zdůrazňuje jeho aktivní charakter.
Událost – „procepce“ a „recepce“ / „Procepce“ v dění událostném / „Recepce“ v dění
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 25. 12. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Událost – „procepce“ a „recepce“ / „Procepce“ v dění událostném / „Recepce“ v dění
Má-li událost vykonávat své bytí tak, aby po celou jeho dobu zůstávala vnitřně sjednoceným celkem, musí v každé chvíli svého událostného dění nějak dopředu „před-uchopit“ to, co ještě vykonáno nebylo, ale co musí v zájmu tohoto celku vykonat, a zároveň musí udržet ve svém zpětném uchopení všechno to, co už vykonáno bylo a co je třeba nadále udržet pohromadě s celkem, jímž ona událost je (má být a bude). Tomuto „před-uchopení“ budeme (přinejmenším prozatím) říkat „procepce“, což po vzoru jiných slov uměle odvozujeme od pro-capio (event. pro-cipio, ale nedoloženo). Zpětné uchopení toho, co se už stalo, je něčím jako „paměť“, i když tu jde o paměť nikoli ve vědomí a skrze vědomí (nýbrž jakousi „paměť bytí“, ovšem „bytí“ přísně chápaného jako bytí jednotlivé události, jednotlivého pravého jsoucna). Latinské sloveso tu ovšem existovalo a dokonce poskytovalo vhodný základ mnoha různým odvozeninám. My se budeme orientovat opět na základ „capio“, tedy uchopuji, držím, a předpona „re-“ poukazuje směrem zpět, rozumí se tu časově zpět. „Paměť“ tedy nesmíme chápat jako nějakou stopu, která vzniká jaksi samovolně, nýbrž vždycky budeme dávat důraz na to, že jde o aktivní zapamatování, o výkon „recepce“.
(Písek, 071225-1.)