Text se zabývá ontologickým vztahem mezi pravdou a subjektem, přičemž odmítá prostou relativizaci pravdy na subjektivní libovůli. Autor tvrdí, že pravdu nelze pojímat odděleně od subjektu a jeho konkrétní situace, avšak subjekt není zdrojem či tvůrcem pravdy. Pravda je definována jako to, co je „pravé pro“ něco nebo někoho; v izolaci zůstává pouze nejzazším kritériem pravosti. K vlastnímu uskutečnění však pravda nezbytně potřebuje existenci subjektů různých úrovní. Jelikož pravda sama o sobě není jednajícím subjektem, ustavuje subjekty jako nástroje svého prosazování a realizace v čase. Tento proces probíhá nejen skrze úspěchy, ale i skrze selhání a nedokonalosti subjektů, které pravdě umožňují distancovat se od neúplných realizací a usilovat o nápravu prostřednictvím subjektů dalších. Subjekt je tak chápán jako nezbytný prostředník, skrze něhož se pravda zpřítomňuje ve světě.