Text se zamýšlí nad specifickou povahou filosofování a jeho odlišností od vědeckých disciplín. Na rozdíl od vědy, která staví na dobově platných základech, filosofie postrádá jednotnou bázi a vyznačuje se koexistencí nekompatibilních východisek. Vzhledem k nadprodukci odborné literatury je adept filosofie nucen provádět selekci, která je však podmíněna jeho vlastním myšlenkovým ukotvením a schopností nechat se inspirovat. Důležitým tématem je rozlišení mezi přístupem filosofa-tvůrce a filosofa-interpreta. Zatímco interpret musí potlačit vlastní ego, pozorně naslouchat a vykládat cizí myšlenky z nich samých, tvůrce k cizím koncepcím přistupuje instrumentálně. Využívá je jako materiál pro vlastní originální stavbu, aniž by se cítil vázán věrností k původnímu záměru autora. Tato pluralita a nutnost osobního vymezení tvoří jádro filosofické práce, která se tak stává neustálým dialogem i svébytným tvořením.
Filosofování – způsoby
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 12. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Filosofování – způsoby
Vývoj žádné vědy sice nelze redukovat na ustavičné přidávání nových poznatků k dosavadním, ale přece jen je v každé vědě možné vypracovat jakousi základnu (platnou pro tu kterou dobu, zajisté, v dějinách dochází k významný změnám každé takové základny), kterou musí každý nový adept té disciplíny zvládnout. Každý pokrok v bádání musí s takou základnou počítat a musí z ní vycházet. Ve filosofii není nic takového možné, anebo jen ve velmi vzdálené podobě. Základním požadavkem, kterému musí být práv každý nový adept filosofie, může být hned vícero takových „základen”, a ty základny nemusí být navzájem zcela kompatibilní. Je dokonce možné, že někdo může filosoficky vycházet z jedné základny, aniž by cítil vnitřní potřebu se vyrovnat s takovou nekompatibilností, a může se spokojit jen s jakousi všeobecnou obeznámeností s růzností hlavních filosofických východisek i zaměření, aniž by se nutně musel pouštět do jejich důkladného studia. Situace je dokonce ještě komplikovanější v tom smyslu, že je možno je velmi těžko rozhodnout, co vskutku náleží do tzv. současné filosofie a co jsou je nějaké relikty filosofií starších, náležících k dobám již uplynulým. Ta nesmírná rozmanitost filosofických přístupů a dnes už velká nadprodukce nové filosofické literatury je pro jednotlivce nezvládnutelná, takže určitý výběr je naprostou nutností. A každá takový výběr, nemá-li být jen nahodilý, se musí řídit nějakými zásadami, které jsou neoddělitelné od vlastních filosofických pozic. Kdo takové pevné vlastní pozice nemá, tomu chybí měřítko, pro smysluplnou a také efektivní selekci nezbytné. Každý filosof si vybírá druhé filosofy podle toho, jak ho dokáží inspirovat k jeho vlastnímu myšlení (což nemusí nutně znamenat, že půjde v jejich stopách – inspirací může být pro filosofa i myslitel, které jej provokuje s třeba i odpuzuje – důležité je, aby se to dělo na patřičné úrovni). A ještě jedna věc je velmi důležitá: jinak čte druhé autory filosof-tvůrce, jinak filosof-interpret. Interpret musí být vůči druhému mysliteli, jímž se důkladně zabývá, co nejblíže, musí mu pozorně naslouchat (pozorně jej číst), musí své vlastní myšlení krotit a brzdit, musí se „svému” mysliteli jakoby odevzdat, být mu práv, vykládat jej co možná jím samým. To vše filosof-tvůrce nových pojetí dělat a respektovat nemusí, protože on u druhých myslitelů hledá jen to, co může k vlastní myšlenkové práci nějak použít, zužitkovat to jako materiál k vlastní stavbě, nikoli k restitucím jiných, cizích myšlenkových koncepcí.
(Písek, 071226-2.)