Tento text zkoumá koncept kauzality a jeho historický vývoj od původního lidského prožitku aktivního působení až po řecké pojetí příčinnosti. Autor upozorňuje na zásadní posun v chápání světa: zatímco dříve lidé vnímali změny jako výsledek vlastního přičinění, řecká kauzalita zavádí myšlenku dějů, které probíhají „samy od sebe“ na základě předchozích skutečností. Tento přístup vede k paradoxu, kdy i lidský zásah do světa začíná být nahlížen jako pouhý následek dřívějších příčin. Vlastní aktivita se tak vytrácí v nekonečném řetězci příčinných souvislostí. Text dále analyzuje, jak se toto pojetí univerzální kauzality, neboli pankauzalismu, paradoxně přibližuje archaickému fatalismu. Ačkoli je moderní kauzalita myšlenkově preciznější, ve svém důsledku odebírá subjektu schopnost být skutečným původcem dění, neboť každý čin je předem determinován předcházejícím stavem. Tím se vytrácí původní zkušenost aktivního jednání a svět se stává uzavřeným sřetězením procesů nezávislých na lidské vůli.
Kauzalita jako problém
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 28. 12. 2007
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2007
Kauzalita jako problém
Lidé odedávna věděli, co to znamená něco ovlivnit, nějak zasáhnout do věcí a něco tím změnit, způsobit. Řecký vynález „kauzality“ jako pojetí však spočívá v něčem jiném: něco se může stát, protože tu byly nějaké skutečnosti předtím, a ne proto, že by to někdo udělal, že by na ty skutečnosti nějak působil, že by chod věcí nějak ovlivnil. Věci se dějí „kauzálně“ také tak, že do toho nikdo nemusí zasahovat, ony se dějí „samy od sebe“, „samy sebou“. A najednou se vše jakoby obrací: i to, když do průběhu nějakých dějů či procesů nějak zasáhneme, nemá to jen příčinné následky, ale samo to je nebo bylo nějak zapříčiněno, ať chceme nebo nechceme. Najednou přestáváme být sami vůbec schopni něco vyvolat či způsobit, aniž by to naše působení bylo zase něčím dřívějším vyvoláno anebo způsobeno. Každé zapůsobení nějaké příčiny vyvolá nějaký následek, ale sama příčina je vždy následkem nějaké dřívější, předcházející příčiny. A tak se vlastní řecké pojetí příčinnosti (kauzality) obrací v opak toho, co bylo prastarou zkušeností lidí, totiž že je třeba být aktivní, něco dělat, podnikat a nenechat věci být tím, čím jsou a jak k nim dochází či nedochází, jak celá ta obrovská souvislost příčin a následků, které se stávají dalšími příčinami dalších následků, se rozlévá dál a dál do budoucnosti. Je vlastně velmi zvláštní, že pojetí takovéto univerzální kauzality, jakéhosi univerzálního kauzálního sřetězení všeho světového dění (tzv. pankauzalismu) se přímo přibližuje mnohem starším, byť ne tak myšlenkově precizovaným fatalistickým chápáním světa.
(Písek, 071228-1.)