Tento text analyzuje historický kontext a hluboké filosofické kořeny starších českých názvů pro přírodní vědy, jmenovitě pojmů přírodozpyt a přírodopis. Autor uvádí, že toto specifické názvosloví je pozůstatkem dřívějšího striktního rozlišování mezi vědami popisnými a experimentálními, které původně vycházelo z antických tradic a předsudků. Zásadní vliv na toto vnímání měl Aristotelés, který ve své době jasně definoval „čisté“ vědění jako formu pasivního nazírání, při němž poznávající subjekt nesmí vyvíjet žádnou cílenou aktivitu ani praktický výkon. Práce však toto klasické aristotelské pojetí podrobuje kritice a přesvědčivě poukazuje na to, že moderní věda takovou absolutní pasivitu považuje za zcela nemožnou. Autor zdůrazňuje, že každé lidské poznávání je ve své podstatě aktivním procesem, který od vědce vyžaduje vysokou míru soustředění a vědomé iniciativy. Samotné pozorování tak není pouhým nezúčastněným zíráním, nýbrž aktivní činností. Text tak vyvrací staré historické předsudky o povaze vědecké práce a ukazuje na neoddělitelnou roli subjektivní aktivity v procesu objektivního zkoumání světa.