Tento text se kriticky zabývá Leibnizovým pojetím monády jako subjektu, přičemž se zaměřuje na problematiku její vnitřní jednoty. Autor upozorňuje, že Leibniz dostatečně nevysvětlil, co garantuje „jednost“ monády, a že její vnitřní mnohost percepcí sjednotil pouze vnějším omezením v podobě absence oken. Pokud však připustíme, že monáda je otevřená vnějšímu světu, vyvstává naléhavá otázka, jak je její jednota ustavována a udržována zevnitř. Text navrhuje, že termín „subjekt“ je pro toto pochopení klíčový díky svému etymologickému původu – subjekt si svou jednotu aktivně vytváří tím, že mnohost „podkládá“ pod sebe. Ústředním problémem však zůstává původ sjednocujícího a integrujícího pohybu, který tuto celost teprve vytváří. Práce tak zkoumá přechod od statického pojetí monády k dynamickému chápání subjektu jako procesu neustálé integrace vlastní vnitřní i vnější zkušenosti.