Tento text se kriticky zabývá Leibnizovým pojetím monády jako subjektu, přičemž se zaměřuje na problematiku její vnitřní jednoty. Autor upozorňuje, že Leibniz dostatečně nevysvětlil, co garantuje „jednost“ monády, a že její vnitřní mnohost percepcí sjednotil pouze vnějším omezením v podobě absence oken. Pokud však připustíme, že monáda je otevřená vnějšímu světu, vyvstává naléhavá otázka, jak je její jednota ustavována a udržována zevnitř. Text navrhuje, že termín „subjekt“ je pro toto pochopení klíčový díky svému etymologickému původu – subjekt si svou jednotu aktivně vytváří tím, že mnohost „podkládá“ pod sebe. Ústředním problémem však zůstává původ sjednocujícího a integrujícího pohybu, který tuto celost teprve vytváří. Práce tak zkoumá přechod od statického pojetí monády k dynamickému chápání subjektu jako procesu neustálé integrace vlastní vnitřní i vnější zkušenosti.
Monáda (= subjekt)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 8. 1. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
Monáda (= subjekt)
Leibniz se vlastně nepokusil vyložit, v čem spočívá ona „jednost” monády; nepoložil si vážně otázku (resp. nepostaral se, aby mohla být náležitě položena), čím je garantována „jednota” monády. Dalo by se říci, že tuto vnitřní mnohost (percepcí a apercepcí) donutil k oné „jednosti” pouze zvenčí, totiž tím, že jim znemožnil uniknout ven (monáda nemá oken). Jakmile však připustíme, že monáda má okna a dokonce i dveře (tedy nejen na dívání, ale na skutečné „vyjití ven”), stává se naléhavou otázka, jak je založena a udržována právě ona „vnitřní” jednota jinak nepřehledné a velice proměnlivé vnitřní mnohosti, jíž se každá monáda vyznačuje a jíž se liší od jiných. Právě v tomto směru se ukazuje termín „subjekt” jako mimořádně vhodný díky svým etymologickým kořenům: monáda si totiž onu vnitřní (a ostatně i vnější) jednotu musí ustavovat a udržovat sama, a to tím, že je „vytváří” („hází”) pod sebe, dospod, „sub”. To by ovšem samo o sobě ještě zdaleka nedostačovalo, protože by zůstával neřešen problém základní: odkud se bere nikoli výsledná (byť relativní) „celost” monády jako uskutečněného subjektu, nýbrž právě onen sjednocující, integrující „pohyb”, jehož je ona celost teprve výsledkem.
(Písek, 060108-1.)