Tento text zkoumá podstatu subjektu jakožto monády a zdroje integrity, přičemž zdůrazňuje, že subjekt nelze redukovat na pouhou strukturu či objekt. Subjekt je definován jako dynamické dění, které se aktivně vykonává a udržuje, nikoli jako statická věc podléhající setrvačnosti. Autor kritizuje fyzikální objektivizaci, která často přehlíží aktivní charakter udržování integrity a zaměňuje jej za pasivní setrvávání v čase. Klíčovým filosofickým problémem textu je otázka původu vnitřní sjednocenosti subjektu. Protože se subjekt nemůže ustavit sám ve svém počátku, kdy jako aktivní jsoucno ještě neexistuje, musí být jeho integrita založena něčím vnějším. Úvaha vrcholí tezí, že subjekt je konstituován ze své budoucnosti. Tento přístup vyžaduje radikální přehodnocení vztahu mezi strukturou, časovostí a aktivitou, kde je subjekt nahlížen jako integrovaný celek, jenž čerpá svou existenci z momentu svého zrodu z toho, co teprve nastává.
Subjekt – zdroj integrity
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 10. 1. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
Subjekt – zdroj integrity
Subjekt (monáda) je víc než struktura: je to struktura, která se udržuje tím, že se nejen děje, ale že se sama z významné části „vykonává“, a to i když se jen z mnohem menší části rozvrhuje. To ovšem jinými slovy říká, že tato „struktura“ je už sama subjektem – tudíž nemůže být myšlenkově postižena jako „pouhá struktura“ a tak pouze „objektivována“, tj. učiněna „předmětem“, „věcí“. Subjekt „má“ určitou strukturu, ale není s touto „strukturou“ identický. A co je tedy v subjektu navíc? Co dělá onu „strukturu“ něčím víc než pouhou strukturou, totiž právě „subjektem“? Je to něco, k čemu se můžeme nejprve přiblížit tím, že přihlédneme k oné struktuře (pokud o ní již nyní něco bližšího víme) ještě blíže. Jednak platí, že tato struktura není postižitelná jako nečasová (tedy beze změny trvající), nýbrž jen jako dění: tato struktura se děje, odehrává. Ale nejen to: ona se „koná“, tj. je vykonávána, přesněji: ona vykonává sama sebe. To je bytostně charakteristické pro její dění. Zároveň to však spolu nese (resp. otvírá) obrovský problém: lze zajisté pochopit, že subjekt jako dějící se struktura je schopen se k sobě vracet nejen přísně cyklicky (jak tomu je třeba v extrémním případě, kdy jako „subjekt“ – což je samo o sobě ještě nezaručeno – míníme energetické kvantum, které se jen někdy (jen v některých podmínkách) chová jako částice, zatímco jindy jako vlna. V takovémto – druhém – případě se ona „vlna“ může opakovat do nedohledna, a to takřka identicky, a jen po obrovských časových obdobích můžeme pozorovat něco jako „stárnutí“ (tzv. červený posun spektra); to ostatně naznačuje, že i v případech, kdy se kvantum chová jako částice, jde ve skutečnosti o značně komplikovanější děj zřejmě také cyklický. Nicméně právě ona objektivizace, o kterou se fyzikové pokoušejí, má nutně redukční charakter, protože počítá s jakoby samozřejmou „setrvačností“ tam, kde je třeba onu zdánlivou (jen jevící se) setrvačnost vyložit jako aktivně udržovanou (podmínky úspěšnosti takového „udržování“ jsou zřejmě spjaty s „reálným světem“, zatímco u virtuálních částic-událostí prostě nejsou k náležitě dispozici). Jak se ukazuje, je třeba nově a co možná přesně vidět, v čem onen hlavní problém spočívá: jestliže dějově strukturovaný subjekt se sám musí aktivně udržovat a eventuelně rychleji nebo co nejpomaleji pozměňovat, musíme se tázat po zdroji jeho subjektní aktivity, zejména však po zdroji jeho vnitřní sjednocenosti, vnitřní integrity. Subjekt jako integrovaný celek musí být „ustaven“ a „založen“ nikoli sám sebou, nýbrž něčím jiným, neboť při svém „počátku“ (zrodu) ještě aktivní být nemůže, neboť „ještě není“. Nejzávažnějším problémem každého subjektu je tedy jeho zrod z budoucnosti, když sám ještě není „jsoucím“ a nemůže tedy ani být nijak aktivní.
(Písek, 060110-1.)