Text se zabývá filosofickou otázkou původu a podstaty subjektu jako aktivní entity, která ustavuje svou vnitřní integritu skrze vlastní činnost. Autor zkoumá napětí mezi aktivitou subjektu a jeho predispozicí minulostí či vnějšími strukturami. Klíčovým problémem je moment vzniku: jak se ustavuje počátek bytí subjektu, který k vlastnímu sebeustavení ještě nemá předpoklady, protože doposud neexistuje? Jako východisko autor navrhuje specifickou interpretaci "stvoření", které není chápáno jako jednorázový akt, nýbrž jako proces spojený se "základním aktem víry". Tento akt víry není chápán jako vlastní výkon subjektu, neboť subjekt v daném momentu ještě není plně přítomen, ale je mu za jeho vlastní jakoby připsán či započten. Studie tak nabízí originální vhled do ontogeneze subjektivity, kde se prolíná ontologická nutnost s transcendencí a vírou, čímž nově definuje dynamiku mezi strukturou, minulostí a vznikajícím vědomím subjektu.
Subjekt – původ
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 10. 1. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
Subjekt – původ
O základních „entitách“ v tomto světě musíme mluvit jako o „subjektech“, a k jejich základní charakteristice náleží, že své „bytí“ aktivně vykonávají a tak ustavují a udržují jeho (relativní, tj. právě živou) vnitřní integritu. To znamená, že to, čím každý subjekt „jest“, je vždycky také výsledek jeho aktivity. Ovšem nejenom: každý subjekt je vedle toho také dvojím způsobem predisponován: jednak minulostí, a to nejen svou vlastní, neboť je vždycky a ze základní nutnosti nějak spjat s určitými „strukturami“, které přejímá od jiných, aby je zapracoval jako „materiál“ do svého vlastního bytí. Ale aby toho byl vůbec schopen, musí tu nejprve sám nějak „být“. A tak se před nás staví otázka, odkud takový subjekt vlastně povstává, odkud přichází (neboť zprvu „ještě není“), jak se ustavuje sám počátek jeho „bytí“ – neboť on sám „ještě není“ a tudíž se sám ustavovat nemůže. Pokusil jsem se na tuto otázku odpovědět způsobem, který mi sice nepřipadá jako dostatečný a už vůbec ne vyčerpávající, ale o jiném zatím prostě nevím. Je to vlastně jen pokus o jakousi zvláštní interpretaci tzv. „stvoření“ (tudíž v žádném případě jednorázového), a toto řešení spojuji velmi úzce s docela určitým chápáním „základního aktu víry“ (který sice není skutečným vlastním aktem subjektu, neboť ten „ještě není“, ale je subjektu za „jeho vlastní“ jakoby započten).
(Písek, 060110-3.)