Tento text zkoumá původ a filosofický kontext Aristotelova pojmu „energeia“ (energie). Autor poukazuje na to, jak tento termín odráží Aristotelův ambivalentní vztah k předchozím myslitelům, zejména k Démokritovi a Platónovi. Zatímco Aristoteles odmítá Platónovu představu demiurga jako vnějšího řemeslníka pracujícího s látkou, přebírá od atomistů myšlenku dělení skutečnosti na nejmenší části. „Energeia“ se tak jeví jako vnitřní síla působící dílo (ergon) zevnitř, čímž se však otevírá otázka, zda se nejedná o rozparcelovaného demiurga transformovaného do samostatných výkonných jednotek. Text se kriticky zamýšlí nad tím, zda je Aristotelův koncept méně mýtický než Platónova vize, když „energeia“ vlastně jen fragmentuje zdroj aktivity do jednotlivých dílčích prvků. Tato analýza osvětluje ontologické základy pohybu, aktivity a času v antice a zpochybňuje Aristotelův pokus o čistě racionální uchopení aktivní síly v protikladu k mýtickému demiurgovi.
Subjekt – a zdroj „energie“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 1. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
Subjekt – a zdroj „energie“
Termín „energie“ má vskutku podivný původ; jeho autorem je Aristotelés, ale termín prozrazuje zvláštní Aristotelův respekt k Démokritovi, přesněji k některým jeho myšlenkám a postupům. A právě tak prozrazuje kritickou distanci vůči Platónovi, konkrétně vůči jeho „demiurgovi“ z Timaia. A ovšem nelze pominout ani to, že jak v odmítavém odstupu proti myšlence prabožského řemeslníka, který ke svému „materiálu“ přistupuje zvenčí, tak v akceptaci myšlenky „dělení“ (až „rozsekávání“) na nejmenší kousíčky zůstává Aristoteles nějak na půl cestě a tudíž vlastně na rozpacích. Zatímco Démokritos (a Leukippos) rozsekávají každou „věc“ (skutečnost) vskutku až na tak malé kousky, že je už dále dělit či rozsekávat nelze, Aristoteles nám nic bližšího o velikosti toho, co v daném případě působí nějaké „dílo“ (ERGON) zevnitř, neříká. Přesto nemůže být pochyb o tom, že onu ENERGEIA musí nějak dělit, protože ERGA jsou mnohá, velice různá a také různě veliká. Tak již zde zůstává předčasně stát; ale jde zejména o to, kde se vlastně ta ENERGEIA bere: je to jedna z tzv. ARCHAI? Vše by tímto směrem ukazovalo: jde vlastně o Platónova demiurga, ovšem rozparcelovaného na jednotlivé – nejspíš samostatné – „jednotky výkonu“ (že musí jít o jakési sjednocené kousky, tedy „jednotky“, se zdá být zcela nevyhnutelné). V Timaiově výkladu představují „ideje“ jednu ARCHÉ, ovšem vnitřně nesjednocenou (vždyť některé ideje se s některými jinými prostě vylučují), zatímco jinou takovou ARCHÉ je „beztvarý tok“ (zároveň jeden ze zdrojů pohybu a tedy času). Třetí ARCHÉ představuje již zmíněný demiurg, který je možná druhým zdrojem pohybu (a snad i času), zejména však zdrojem aktivity (neboť „beztvarý tok“ žádné aktivity schopen není). Vytýká-li Aristoteles myšlence demiurga mytičnost, musíme se tázat, oč méně mytická je myšlenka ENERGEIA, která jen rozsekává demiurga na jednotlivé malé části.
(Písek, 060114-1.)