Tento text se zabývá kritickým zkoumáním vztahu mezi subjektem a jeho aktivitou. Autor zpochybňuje běžnou intuitivní představu, vycházející z kolektivní zkušenosti, podle níž musí subjekt nutně existovat dříve než jeho činy. Argumentuje se zde, že subjekt není statickou entitou, ale spíše strukturou, která se každou svou akcí proměňuje a znovu ustavuje. Právě díky tomuto procesu neustálé integrace sebe sama i svých aktivit si subjekt uchovává svou trvalost. Text odkazuje na Teilhardův koncept „centro-komplexity“ (soustředivé složitosti), aby vysvětlil schopnost přirozených jednotek integrovat svou vnitřní podstatu. Klíčovým závěrem je, že lidské jednání není orientováno pouze odstředivě směrem k vnějšímu světu, ale vždy disponuje i dostředivým rozměrem. Každá akce tak zpětně formuje samotného aktéra. Subjekt tedy není pouhým zdrojem aktivity, ale jejím výsledkem i neustále se vyvíjejícím procesem integrace, který skrze interakci s okolím mění svou vlastní vnitřní strukturu a podstatu.
Subjekt – „zdroj“ aktivity?
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 19. 1. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
Subjekt – „zdroj“ aktivity?
Naše (vlivem „kolektivních zkušeností“) jakoby intuitivní chápání vztahu mezi „subjektem“ a jeho „akcemi“ (aktivitami) trpí základním předsudkem, že subjekt musí nutně předcházet každé své akci. Je to pochopitelné, protože akce musí být vždycky chápána jako výkon nějakého subjektu. Problémem se ovšem stává onen „subjekt“ sám, když připustíme, že se každou svou akcí proměňuje, ba znovu-ustavuje – a jen tím jakožto subjekt „trvá“. Subjekt v jistém smyslu představuje měnící se strukturu, ale tato charakteristika se zdaleka netýká jeho bytostné povahy, protože jí zcela uniká to, jak dokáže integrovat jak sám sebe, tak své aktivity (a to bez ohledu na to, že tato jeho schopnost sjednocování, integrování nedosahuje nikdy dokonalo svého cíle). Teilhard dobře vystihl tuto stránku tím, že mluvil o soustředivé složitosti „přirozených jednotek“ (centrocomplexité). Když to náležitě domyslíme, musí nám být zřejmé, že akce není nikdy jen jednosměrně orientována odstředivě od subjektu k něčemu mimo něj, nýbrž že každá akce je nutně a vždy zároveň i dostředivě, takže jejím „výsledkem“ („produktem“) není proměna něčeho navenek, něčeho vnějšího, nýbrž také proměna dovnitř, proměna subjektu samého.
(Písek, 060119-2.)