Tato studie se zabývá hlubokým filosofickým pojetím subjektu jako dynamického jsoucna-události, které disponuje specifickou formou integrity. Autor zkoumá ontologické napětí mezi absolutní nepředmětnou integritou ryzí nepředmětnosti a konkrétní, partikulární a často jen relativní integritou, o kterou každý jednotlivý subjekt usiluje. Klíčovou otázkou je proces, v němž dochází k určitému rozpadu původní celistvosti, což je nezbytnou podmínkou pro vznik samostatnosti a svébytnosti individuálních subjektů. Tato původnost však není chápána jako historický počátek (arche), nýbrž jako něco budoucího, co neustále přichází a vyžaduje odezvu. Subjekt je nahlížen jako bytost schopná integrovat sebe sama i své bezprostřední okolí, přičemž tato schopnost je neoddělitelná od trvalého a usilovného aktu sebe-ustavování. Subjektivita tedy nepředstavuje statický stav, nýbrž tvořivý čin a neustálou práci na udržení integrity vůči světu i jiným skutečnostem. Text tak osvětluje zásadní sepětí subjektu s horizontem nepředmětnosti a jeho roli v nekončícím procesu formování smysluplného celku bytí.
Subjekt – zdroj integrity
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 29. 1. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
Subjekt – zdroj integrity
Jestliže musíme přijmout ono pojetí subjektu, které předpokládá (u každého subjektu, protože každý subjekt je „jsoucnem-událostí“, která má svůj počátek, průběh a konec) určitý jeho aspekt či „složku“ nového, musíme nahlédnout jeden ze základních problémů, totiž problém vztahu mezi nepředmětnou integritou „ryzí nepředmětnosti“ a jednotlivou, tj. partikulární (a nejspíš relativní, jen nedokonalou a vždy znovu usilovně dosahovanou) integritou každého „jsoucího“ subjektu. Především se musíme plně soustředit na otázku, jak (a snad i proč) vlastně dochází k jakémusi „rozpadu“ integrity ryzí nepředmětnosti, bez něhož by nebyla možná samostatnost a svébytnost jednotlivých subjektů; a teprve v druhém kroku je možno zkoumat, jak a v jakém rozsahu je každý subjekt v ustavičném obnovování či spíše znovu-ustavování vlastní integrity nutně spjat s “původní“ integritou ryzí nepředmětnosti. „Původnost“ tu ovšem nemůžeme tradičně chápat jako to, co je v běžném smyslu na „počátku“, tedy jako ARCHE prvních filosofů, nýbrž jako něco „ještě nejsoucího“, tedy „budoucího“, ale již přicházejícího (a ovšem vždy znovu přicházejícího). Subjekt je tedy třeba chápat jako „obdařený“ schopností integrovat jak sama sebe, tak (s většími snad už obtížemi) své osvětí (do kterého „vpracovává“ i svůj vztah k jiným subjektům nebo jejich hromadám, a tím i k oněm „jiným skutečnostem“ vůbec);; nicméně tuto „obdařenost“ nesmíme nikdy vydělovat a izolovat od onoho „aktu“ obdařování, jímž se subjekt stává v jakémsi „původním“, „prvotním“ smyslu subjektem (a z něhož by dříve nebo později nutně vypadával, kdyby o udržování a dokonce obnovování vlastní integrity nadále neusiloval a na něm usilovně nepracoval).
(Písek, 060129-2.)