Tento text kriticky zkoumá koncept „bytí vůbec“ a staví jej do kontrastu k bytí konkrétního, pravého jsoucna. Autor argumentuje, že smysluplná řeč o bytí je možná pouze ve vztahu k jednotlivým jsoucnům, zatímco Heideggerem tematizované „bytí vůbec“ považuje za uměle vykonstruovaný problém. Bytí konkrétního jsoucna je v textu definováno svou časovou koextenzivitou s jeho trváním či životem, přičemž okamžité stavy jsou vnímány jako abstrakce nepředmětně zapojené do celku událostního dění. Text dále rozebírá problém časového zařazení „bytí vůbec“, které postrádá vazbu na konkrétní srostlici či „jsoucno vcelku“. Pokud by bylo toto bytí chápáno jako ryzí nepředmětnost orientovaná do budoucnosti, nabývá charakteru „pravého bytí“. V tomto bodě autor nachází shodu mezi takto pojatým pravým bytím a vlastním filosofickým konceptem „Pravdy“. Hlavním přínosem úvahy je tedy ontologické rozlišení mezi integrovanými jsoucny a pouhými hromadami a následná identifikace univerzálního bytí s Pravdou jakožto nepředmětným principem.
Bytí (vůbec)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 5. 2. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
Bytí (vůbec)
O „bytí“ můžeme smysluplně hovořit jen jako o bytí konkrétního (pravého) jsoucna. Problém tzv. „bytí vůbec“, jak je tematizován např. Heideggerem, je násilně a uměle vykonstruován. Bytí konkrétního jsoucna má časový charakter, a to v tom smyslu, že je časově „koextenzivní“ s trváním („životem“) onoho jsoucna. Okamžité jsoucnosti v průběhu bytí jsoucna jsou pouhými abstrakcemi, a navíc vadnými abstrakcemi (ve skutečnosti totiž žádná aktuální jsoucnost není „pouze“ okamžitá, nýbrž je nepředmětně zapojená do celku jsoucna jakožto událostního dění). „Bytí vůbec“ ovšem žádný takový časové charakter mít nemůže, protože není spjato se žádným konkrétním jsoucnem, a ovšem ani se „jsoucnem vcelku“ (tzv. veškerenstvem, které se ovšem nikterak nezdá být „jsoucím“ ve smyslu „srostlice“, konkréta). Pokud bychom je chtěli časově zařadit museli bych je „celé“ přesunout do budoucnosti, a to znamená je interpretovat jako „ryzí nepředmětnost“. V takovém případě je ovšem musíme pochopit jako „pravé bytí“ (na rozdíl od konkrétního bytí pravých jsoucen, neboť termín „pravý“ tu v každém případě znamená něco odlišného – „pravé“ jsoucno tak chceme jen odlišit od „nepravých“ jsoucen, tj. pouhých hromad, vnitřně nesjednocených, neintegrovaných, která tudíž nejsou skutečnými jsoucny, neboť postrádají „bytí“); a pak nevidím rozdíl mezi takovým „pravým bytím vůbec“ a „Pravdou“, jak ji chápu.
(Písek, 060205-2.)