Tento text se zabývá problematikou jednoty lidstva a lidských práv v návaznosti na diskusi prof. Komárkové z roku 1978. Autor reflektuje, jak úpadek ideje pokroku změnil chápání lidstva jako celku. Poukazuje na to, že otázka jednoty není triviální a souvisí s vývojem vztahu mezi jednotlivcem a kolektivem, ovlivněným evropským individualismem. Každý člověk se rodí jako biologicky svobodný jedinec, což tvoří základní rovinu lidské sounáležitosti. Text odmítá definování jednoty na základě rasy, kultury či kmenové příslušnosti, pokud tyto kategorie slouží k rozdělování lidí. Místo toho argumentuje, že skutečná jednota lidstva nesmí vycházet z minulosti, ale musí být orientována na budoucnost. Idea lidských práv je zde představena jako univerzální výzva a interpretační rámec, který umožňuje sjednocení i těm společenstvím, jež postrádají specifické historické předpoklady či tradice pro tento koncept. Cílem je vytvořit inkluzivní prostor pro celosvětovou shodu na společných hodnotách přesahujících lokální kontexty.
Lidstvo – jednota / Lidská práva a jednota lidstva
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 2. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
Lidstvo – jednota / Lidská práva a jednota lidstva
Prof. Komárková v diskusi r. 1978 poukázala na změnu, jakou vyvolal a nadále vyvolává úpadek ideje pokroku v pojetí lidstva a jeho jednoty. Pochopitelně ona sama ani následující diskuse nemohly jít hlouběji a zevrubně rozebrat, co se vlastně v tom směru odehrálo. Při důkladnějším hodnocení by se muselo ukázat, že otázka jednoty lidstva není ani zdaleka tak prostá a že byla už pokládána (a formulována) z různých předpokladů a řešena (nebo odmítána) několika různými způsoby, ostatně podle toho, jak byla (lépe či hůře) položena. Myšlenkový kontext a terén, na kterém tato otázka mohla být (a byla) pokládána, se původně týká vztahu jednotlivce a (nejbližšího) kolektivu, dnes (po dlouhodobě působícím vlivu zejména evropského individualismu) bychom řekli spíše vztahu „já – ti druzí“ nebo dokonce „já – ten druhý“. Každý člověk se biologicky rodí jako jedinec a nikoli jako část společenství, od něhož se nejprve musí nějak oddělit, vydělit, dokonce „osvobodit“: v tomto nejzákladnějším smyslu se opravdu každý jedinec rodí jako „svobodný“ (bylo by dokonce možno říci, že se v jistém velmi zásadním smyslu „osvobozuje“ od matky ještě dlouho předtím, než se narodí; a platí to dokonce nejen pro člověka, ale mutatis mutandis pro všechny živé bytosti). Už v tom je dána a zakotvena jakási zvláštní „jednota“ všech lidí, totiž jednota všech svobodných (ovšem právě jen v tomto základním, a tedy omezeném významu slova). Právě proto lze ono hledání „jednoty“ třeba v rase nejen odmítat jako nevěcné, ale potírat jako přímo zhoubné; ale zase to neplatí jen o biologicky chápané jednotě, ale – byť v jemnějším smyslu – i o jednotě kulturní, eventuelně „politické“ v nejširším smyslu (včetně příslušnosti ke kmeni nebo k „obci“). Je to zásadně vadné, je-li toho aktivně používáno na rozdělování a nikoli na sjednocování lidí. Jednota lidstva nemůže být zakládána na ničem minulém, nýbrž musí být něčím, co dokáže oslovit a pozvat k jednotě také do budoucnosti. Právě proto idea tzv. lidských práv může a má být chápána a interpretována tak, aby se k ní mohli přihlásit i ti, kterým pro to třeba chybí vlastní historické předpoklady, vlastní tradice apod.
(Písek, 060226-1.)