Tento text se zabývá filosofickou analýzou „bytí“ a „subjektu“ ve vztahu k pojmu „bezprostřednost“. Autor vychází z teze, že bytí musí být chápáno jako konkrétní bytí vnitřně sjednoceného subjektu, který je pojímán jako událostné dění s vnitřní i vnější stránkou. Hlavním tématem je paradox konstituce subjektu: subjekt musí své bytí aktivně vykonávat, aby se ustavil, avšak zároveň musí již existovat, aby mohl toto bytí vykonávat. Autor hledá řešení v kritickém navázání na Kierkegaardovo pojetí subjektivity jako vztahu k sobě samému, které však rozšiřuje z antropologického rámce na jakýkoli subjekt v nejširším smyslu. Skutečným subjektem se „prae-subjekt“ stává až skrze proces osamostatnění od svého původu a realizaci aktivního vztahu k sobě. Tento proces zahrnuje tzv. „proto-akci“ nesoucí prvek negativity, která ukončuje stav bezprostřednosti a umožňuje subjektu jeho sebeuskutečnění. Práce tak definuje subjektivitu jako dynamický výsledek vydělení z nepředmětného světa.
Bytí a „bezprostřednost“ / Subjekt a „bezprostřednost“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 11. 3. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
Bytí a „bezprostřednost“ / Subjekt a „bezprostřednost“
Řekli jsme, že „bytí“ je třeba myslit vždy jako „konkrétní bytí“, tj. bytí konkrétního subjektu (přičemž subjektem rozumíme vnitřně sjednocené událostné dění, které má svou vnitřní i vnější stránku. Už samo toto pojetí „subjektu“ vylučuje, že by subjekt mohl být ve svém bytí založen nebo ustaven na něčem „bezprostředním“ (nebo jinak, ještě vyostřeněji formulováno, že by mohl být ustaven „bezprostředně“, tj. že by mohl být ,prostě‘ „stvořen“, máme-li sáhnout k tradičnímu termínu). Je tu ovšem jeden hluboký problém, takřka myšlenková nesnáz (po mém soudu ovšem vyvolaná či způsobená právě naším myšlenkovým přístupem, nikoli tedy „ve věci“ samé): subjekt musí na jedné straně své „bytí“ aktivně vykonávat, a teprve tímto vykonáváním svého „bytí“ se vlastně konstituuje (a protože to činí po celou dobu svého „bytí“, také vždy znovu re-konstituuje), ala na druhé straně tu musí „být“, aby své „bytí“ aktivně vykonávat vůbec mohl (k tomuto závěru nás totiž vede logika našeho v podstatě tradičního způsobu myšlení). Proto se právě musíme pokusit tento problém řešit tak, že pečlivě ohledáme jisté předsudečné momenty, jimiž je naše myšlení zatíženo, a zároveň se pokusit jej (ten problém) myšlenkově uchopit jinak, nějakým jiným způsobem, třeba jen předběžně. Nemusíme tak učinit bez jakýchkoli precedentních pokusů. Byl to zejména Kierkegaard, který se tento problém pokusil řešit na počátku svého spisu Nemoc k smrti. Nepochybně nelze jeho řešení prostě jen převzít nebo pouze napodobit a transponovat, nicméně základní myšlenka je po mém soudu nosná. Vyjádřil bych to asi takto: subjekt (Kierkegaard neužívá tohoto termínu, ale mluví o „Geist“ a „Selbst“, tedy počeštěno snad „svébytí“) nemůže být přímo stvořen jakožto subjekt, ale přece jen musí být „stvořen“. Skutečným „subjektem“ se však tento prae-subjekt, tento „ještě-ne-subjekt“ musí teprve stát, a to právě tím, že se stane „sám sebou“ resp. „sebou samým“, a to oddělením od svého „původce“ (stvořitele) a provedením (uskutečnění) aktivního vztahu k sobě. Nedostatek Kierkegaardova pojetí spočívá v tom, že je aplikuje příliš úzce, totiž jen na člověka. To je ovšem nejen vada Kierkegaarda samého, ale také jeho čtenářů: nikoho nenapadne, že onu dějovou (událostnou) strukturu „vztahování k sobě samému“ je třeba rozpoznat (a vůbec připustit) u každého subjektu v nejširším pojetí (kde subjektem rozumíme každou „pravou“ událost, které je vnitřně sjednocena, tj. má vedle svého vnějšku také své nitro). Pojmeme-li „subjekt“ jako myšlenkový model (jímž se pokoušíme myšlenkově uchopit a tedy pochopit „subjekt“ jako skutečnost), musíme mu přiznat jeho vlastní niternost čili nepředmětnost, která však musí nějak být vydělena a vymezena proti celému ostatnímu „nepředmětnému světu“. A právě toto „vydělení“, „osamostatnění“, „sebeuskutečnění“ prae-subjektu, jímž se ještě-ne-subjekt“ stává skutečným „subjektem“, je něco, co musí být ztotožněno s jakousi „proto-akcí“, která v sobě musí mít jistou „negativitu“. Tato proto-negativita nemůže ovšem být původním výkonem subjektu, ale musí mu být nějak negativně „připsána“, jakoby „přistvořena“, „udělena“ jako nutný úděl, který končí s „bezprostředností, ale umožňuje vše další.
(Písek, 060311-1.)