Text se zabývá komplikovaným vztahem mezi pojmy „část“ a „celek“, přičemž poukazuje na nedostatečnost tradičního chápání v kontextu filosofie a vědy. Vychází z Patočkovy myšlenky o lidské situaci jako součásti širšího celku a podrobuje ji kritické analýze. Autor zpochybňuje běžné holistické tvrzení, že celek je vždy více než součet jeho částí; argumentuje, že celek může být naopak redukcí bohatosti svých jednotlivých složek. Na příkladu „situovanosti“ subjektu ukazuje, že vztah mezi individuální a celkovou situací není aditivní. Protože se na situaci každého jedince podílí celý svět, nelze tyto situace jednoduše skládat jako dílky skládačky. „Celková situace“ pak nutně představuje určité zjednodušení či redukci vnitřní složitosti jednotlivých subjektivních situací. Tradiční terminologie „části a celku“ je tedy pro popis komplexity světa a subjektivity málo výstižná a zavádějící.
Celek a část
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 11. 3. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
Celek a část
Vztah mezi tzv. „částí“ a tzv. „celkem“ je mnohem komplikovanější, než si mohli starší filosofové vůbec uvědomit (a je také mnohem složitější, než si uvědomuje většina myslitelů dodnes, zejména než většina vědců). Tak např. Patočkova formulace (ze začátku „Platóna a Evropy“), že „situace každého člověka je součástí celkové situace“ musela být ihned opravena, aby nevedla k nedorozumění: „součástí celkové situace, v které je nejenom on sám, nýbrž i druzí z nás“. Obvykle se ze strany „holismů“ a podobných upozorňuje na to, že celek je víc než součet jeho částí (součástí). Je však zcela na místě upozornit také na to, že celek je velmi často také něčím méně než ,souhrn‘ jeho „částí“; to se právě ukazuje také na zmíněné Patočkově opravě a úpravě první části jeho formulace. Právě na problému situace a situačnosti lez pěkně ukázat, jak ona tradiční dvojice pojmů „část a celek“ vlastně nesedí, jak je málo výstižná, jak nám podsouvá špatné, redukující vidění a chápání. Mluvíme-li totiž o situaci nějakého člověka (ale platí to ovšem o každém subjektu, tedy i mimolidském, dokonce „předživém“), náleží do této situace vše kolem, tedy nejenom ostatní lidé (ostatní subjekty) v nejbližším okolí, ale také ty vzdálenější, a nejenom subjekty-pravé události, ale i nepravé události, tj. nejrůznější procesy a rychleji i pomaleji se proměňující jejich sestavy a jejich nahromadění. Jinak řečeno, na „situovanosti“ každého člověka (každého subjektu) se v té či oné míře podílí vlastně celý svět, veškerenstvo. A protože to platí i o všech ostatních subjektech, není ani možné, ani myslitelné, aby situace jednoho subjektu mohla být částí nebo součástí situace širší, a tím méně té nejširší, totiž „celkové“, tj. situace onoho veškerenstva. To, jak se situace veškerenstva (nebo třeba jen nějaká užší „celková“ situace) podílí na situovanosti či situaci určitého subjektu, se nehromadí spolu se situovanostmi a situacemi jiných (ostatních) subjektů tak, jako se hromadí nebo spojují, sjednocují části celku (v tradičním chápání), nýbrž naprosto jinak: „sjednocenost“ (pochopitelně zdánlivá, jen jevová) „celkové situace“ znamená vždy také do jisté míry redukci některých stránek či momentů situací jednotlivých subjektů, jež jsou nějak do oné „celkové situace“ postaveny, v ní „situovány“ (jinak by ona „celková“ situace“ musela narůstat do gigantických rozměrů a také vnitřních složitostí).
(Písek, 060311-2.)