Tento text se zabývá fenoménem experimentu jako klíčovým nástrojem poznání, který vyžaduje jak hlubokou zkušenost, tak svobodu jednajícího subjektu. Autor analyzuje strukturu experimentu, v němž experimentátor využívá svou nedeterminovanost k přípravě kontrolovaných podmínek, jež mají odhalit dosud neznámé skutečnosti. V opozici k Hegelovu pojetí svobody jako poznané nutnosti text argumentuje, že právě svoboda experimentujícího je nezbytným předpokladem pro odhalení nové nutnosti. Zvláštní pozornost je věnována rozdílům mezi přírodovědným experimentem a experimentem v humanitních vědách, zejména ve filosofii. Zde se těžiště přesouvá k myšlenkovému experimentu, který nespočívá v manipulaci s materiálem, ale v aktivním sledování a ověřování idejí, které nejsou předem dané, nýbrž musí být neustále znovu myšleny. Experiment se tak ukazuje jako proces, kde se kreativní myšlení a přísná metodologie vzájemně podmiňují v hledání nových souvislostí reality.
Svoboda a experiment
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 28. 3. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
Svoboda a experiment
„Experiment“ je nesmírně zajímavý a také důležitý fenomén, kterému je třeba věnovat mimořádnou pozornost a pokusit se jej v jeho struktuře „uchopit“ – a to znamená také modelovat (přičemž musí být od počátku jasné, že to nepůjde za výhradní pomoci zpředmětňující pojmovosti). Experimentující využívá zkušeností (pokud možno bohatých) k tomu, aby věděl co nejpřesněji, co dělá (co připravuje, organizuje, jak vše sestavuje atd.), a k tomu využívá toho, že sám není determinován, nýbrž že pouze musí respektovat povahu materiálu, s nímž experimentuje. Ale celý experiment dává smysl pouze za předpokladu, že má vyjít najevo něco, co dosud není známo a co zatím nelze jinak odvodit z toho, co už víme a s čím máme zkušenosti. Sebeporozumění vědců (zejména přírodovědců) to chápe tak, že někde ve skutečnosti nuž existuje nějaká „věc“, nějaký aspekt, nějaká souvislost atd., která zatím nebyla rozpoznána, a cílem experimentu je odhalit ji tak, že si ponecháme pod kontrolou co nejvíc z okolností, takže ona neznámá skutečnost jakoby sama vyvstane na pozadí toho, co jsme tak pečlivě připravili a kontrolovali. V takovém případě však jde o pravý opak toho, co vyslovil Hegel, když řekl, že svoboda je poznaná nutnost. Zde totiž právě svoboda experimentujícího je předpokladem a podmínkou poznání ještě neodhalené nutnosti. Tak by tomu bylo při experimentech, jak je provádí přírodovědec. Ale jinak se to má, když půjde o „experimentování“ v oborech humanitních. Především tu v některých oborech vlastně experimentovat nelze, přinejmenším ne s „materiálem“; experimentovat lze jen s myšlenkami (např. v historii). Takže se raději soustředíme jen na čistě myšlenkový obor, jakým je např. filosofie. Co to vlastně znamená, když podnikáme myšlenkový experiment? (A něco z toho ovšem bude platit i pro experimenty přírodovědecké, neboť také v přírodovědách dává smysl jen takový experiment, který je myšlenkově dobře připraven a podnikán – a ta myšlenková práce ani zde není a nemůže být odvozena z ničeho „daného“, nýbrž představuje rovněž něco nového – tedy myšlenkový experiment.) Pravý myšlenkový experiment spočívá ovšem v tom, že sledujeme „myšlenku“ nebo „ideu“, „nápad“ – a že je – opět myšlenkově – ověřujeme, kontrolujeme, analyzujeme atd. Ale ta myšlenka vlastně nikde „není“, není „před námi“, není nám „dána“, nýbrž my ji vždy znovu musíme myslet a pak zkoumat. Tento typ myšlenkového experimentu stojí za zvláštní pozornost.
(Písek, 060328-3.)