Tato úvaha se zabývá možností pozitivního vymezení pojmu „metafyzická zkušenost“ prostřednictvím reinterpretace antického termínu FYSIS. Autor definuje FYSIS jako složku bytí (EINAI), díky níž se proto-subjekt stává skutečným subjektem v čase. Tento proces zahrnuje vlastní aktivitu a reaktivitu na okolí, ale především prvek sebe-ustavení, který nelze odvodit z daných skutečností ani okolností. Toto sebe-ustavení vychází z něčeho ne-jsoucího a ne-daného, co leží mimo sféru jakékoli FYSIS. Text zavádí pojem MÉFYSIS pro označení této ne-fyzické, zakládající skutečnosti, která není součástí subjektu ani vnějšího světa. Hlavní otázkou zůstává, zda je lidské vědomí schopno zakoušet toto ne-fyzické „něco“. Pokud taková zkušenost existuje, pak lze termín „metafyzická zkušenost“ považovat za oprávněný. Studie tak nabízí ontologický rámec pro pochopení limitů fyzického bytí a jeho transcendentálního ukotvení v aktu sebe-zrodu subjektu.
„Metafyzická“ zkušenost / FYSIS a „MÉFYSIS“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 31. 3. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
„Metafyzická“ zkušenost / FYSIS a „MÉFYSIS“
Někteří významní myslitelé ještě ve 20. století mluví o tzv. metafyzické zkušenosti (např. Gabriel Marcel aj.). Jaký pozitivní smyslu může tento termín mít, resp. jakého může nabýt, pokud náležitě reinterpretujeme prastarý termín FYSIS? FYSIS je to stránka či složka „bytí“ (EINAI) subjektu (eventuelně primordiální události, která ještě subjektem není, ale to je třeba podrobit samostatnému zkoumání, totiž zda přiznáme primordiální události, která sama na nic nereaguje a na kterou nic jiného také nereaguje, nějakou FYSIS), jíž se proto-subjekt (prae-subjekt) stává skutečným, tj. v čase uskutečňovaným subjektem, a to jednak vlastní aktivitou (tj. výkonem vlastního bytí), jednak aktivním využitím okolností resp. situace jako příležitosti a okolních skutečností jako materiálu či pomůcek (tedy vlastní reaktibilitou), ale navíc ještě jakýmsi sebe-ustavením, jež nelze odvodit ani z danosti subjektu a jeho aktivit, ani z danosti okolností, nýbrž pouze z něčeho ne-daného, ne-jsoucího, ještě ne-uskutečněného, co nenáleží ani k subjektu samému (neboť ten by bez toho ještě nemohl „být“, tj. ještě by se ani nemohl „zrodit“, jeho FYSIS by ještě nemohla „startovat“ ve smyslu počátku jeho „bytí“), avšak ani k nějakým vnějším „okolnostem“ (pochopitelně tím méně). Pokud se necháme vést logikou této úvahy, musíme chápat problém tohoto „něčeho jiného“ jako problém, který nemůže být zahrnut ani do rámce FYSIS subjektu (a ovšem kteréhokoli subjektu), ani do sféry, která je vně subjektu, okolo něho, a tedy do okolí ani okolností světa, do něhož byl subjekt postaven a v němž navazuje kontakty a na nějž reaguje. A za tohoto předpokladu se před námi otvírá otázka, je-li něco takového jako „zkušenost“ s něčím, co je mimo každou FYSIS a jakoby „vedle“ ní, tedy zkušenost nikoli s jakoukoli FYSIS, nýbrž s něčím, co není FYSIS, ale je pro každou FYSIS čímsi „zakládajícím“. A pokud máme na mysli zkušenost člověka, pak to znamená otázku, je-li lidskému vědomí a myšlení přístupná zkušenost s tímto ne-fyzickým, s touto ne-FYSIS, tedy MÉFYSIS. Pokud ano, bylo by snad možné právem užít zmíněného termínu „zkušenost metafyzická“.
(Písek, 060331-1.)