Tento text předkládá filosofickou analýzu ontologické povahy změn, přičemž rozlišuje dvě jejich zásadní formy. Prvním, fundamentálním typem je změna vnitřně integrovaná, která přímo definuje životní průběh a samotné bytí pravé události. Druhým, odvozeným typem je změna zprostředkovaná reaktibilitou subjektu v kontextu jeho vztahů k vnějším skutečnostem. Autor se podrobněji věnuje fenoménu tzv. setrvačných procesů, které vznikají v situacích, kdy četnost a mohutnost změn výrazně přesahuje adaptační možnosti subjektivní reaktibility. Zásadním tvrzením je odmítnutí existence ryzí setrvačnosti v rámci vesmíru. Každá setrvačnost je podle autora umožněna reaktibilitou entit na nižších úrovních organizace, které se podřizují určitému řádu a jeho atraktivitě. Tímto způsobem jsou i zdánlivě mechanické procesy ukotveny v aktivitě subjektů, zatímco výjimky z tohoto řádu jsou chápány jako nahodilé kontingence. Text tak přináší hluboký vhled do vztahu mezi událostmi, subjektivitou a strukturou reality, kde setrvačnost není pasivní vlastností, ale výsledkem specificky uspořádané reaktivity nižších řádů bytí.
Změny – druhy změn
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 14. 4. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
Změny – druhy změn
Ze zásadních důvodů musíme rozlišovat především dvojí druh změn: a) tím základním druhem je změna přímo vnitřně integrovaná, tj. změna týkající se „životního“ průběhu čili „bytí“ pravé události, zatímco b) odvozeným resp. druhotným typem je změna, umožněná a prostředkovaná reaktibilitou nějakého subjektu v rámci jeho situovanosti mezi jemu vnějšími skutečnostmi (např. jinými subjekty nebo hromadami subjektů apod., přičemž věcí základní důležitosti je takový druh změn, které svou četností a mohutností mnohonásobně a dokonce rozdílem mnoha „úrovní“ resp. „řádů“ přesahují možnosti oné reaktibility, která je vůbec umožňuje; v takových případech právě mluvíme o tzv. „setrvačných“ procesech nebo „setrvačnostech“). Tím zároveň chcem upozornit na to, že ve vesmíru neexistuje žádná „ryzí setrvačnost“, nýbrž že každá setrvačnost vůbec je umožněna a prostředkována reaktibilitou subjektů nižší až velmi nízké úrovně, která se však musí převážně řídit jakýmsi „řádem“ (a jeho atraktivitou), aby případné výjimky představovaly jen jakési „nahodilé“ kontingence.
(Písek, 060414-2.)