Text se zabývá ontologickým zkoumáním subjektu jakožto původce aktivity a spontaneity. Autor sleduje vývoj lidského jednání od raného dětství, kdy se z nahodilých pohybů novorozenců rodí záměrná činnost a vědomé směřování k cíli. Centrálním tématem je otázka původu této životní energie, kterou T. G. Masaryk definoval jako spontaneitu. Tato vlastnost není pouhou reakcí na vnější podněty, ale autonomním zahájením akce, pro niž okolní prostředí i vlastní tělo subjektu představují pouze nástroje či příležitosti. Analýza ukazuje, že subjekt není pasivně determinován příčinami z okolí, nýbrž aktivně odpovídá na výzvy světa. Tímto způsobem subjekt do reality vnáší nové skutečnosti, které by bez jeho přičinění nevznikly. Práce tak přispívá k pochopení subjektivity jako dynamického principu, jenž překonává pouhou biologickou či mechanickou kauzalitu a ustavuje člověka jako tvůrčí bytost schopnou měnit okolní okolnosti.
Subjekt – zdroj aktivity?
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 4. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
Subjekt – zdroj aktivity?
Naše základní životní zkušenosti jsou spjaty s postupně se ustavujícími a krystalizujícími zkušenostmi s tím, že jsme (jakožto „my“, tj. každý jakožto „já“) schopni být aktivní, tj. něco podnikat, pokoušet se něco udělat, něčeho dosáhnout, zasáhnout do právě se naskýtajících okolností a něco v nich a na nich změnit. Tyto zkušenosti získáváme všichni už jako novorozenci resp. velmi brzo po narození, kdy se v našem primitivním „chování“ začínají od sebe odlišovat naše aktivity instinktivní od tzv. akcí „nazdařbůh“ (malé dítě ještě vleže mává kolem sebe ručkami a občas zasáhne barevnou a chrastící hračku, což je přiměje k dalším pokusům se do ní strefit, a tak k získání zkušeností se záměrnými, už vědomě zacílenými akcemi, které už začínají zvládat nahodilost příslušných výsledků (následků). Později už se všichni jako lezouni a batolata učíme různým „dovednostem“, a uvědomujeme si, že to postupně „umíme“ stále lépe, a jsme dokonce nakloněni to dospělým předvádět. A dospělí pozorují s údivem, kde se v těch dětech bere ta energie a to neumdlévající podnikání a zkoušení nových a nových aktivit, a pokud dítě na chvíli přece jen umdlí, jen si odpočine a začne znovu. A právě tento fenomén je třeba pozorně tématizovat a nejen popsat, ale zejména analyzovat a pronikat k jeho původu, k jeho zdrojům a kořenům. Odkud se bere tato aktivita – nebo, jak to chtěl upřesnit Masaryk, tato spontaneita –, kterou nelze odvozovat z podnětů jako z nějakých „příčin“, nýbrž chápat ji právě jen jako odpověď na podněty? Ovšem na podněty, které však nezůstaly něčím pouze se vyskytujícím, jen někde v blízkém okolí nahodile „lokalizovaným“, ale které se staly výzvami a jakýmisi pokyny. Kde bere subjekt tuto aktivitu, tuto schopnost být aktivní – eventuelně – po Masarykově opravě – tuto schopnost být spontánní, tj. zahájit akci, která není jen nějakým zpětným odrazem vnějšího působení, nýbrž pro kterou je okolí subjektu se jeho podmínkami a okolnostmi, ale také předmětná výbava subjektu (jeho „tělo“ jako „orgán“ subjektu, tedy jako organismus) jen příležitostí, prostředkem a pomůckou k uskutečnění něčeho, co aspoň v nějakém ohledu tu nemuselo být, kdyby onen subjekt „nereagoval“.
(Písek, 060417-2.)