Tento text zkoumá koncept „osvětí“ (Umwelt), původně formulovaný Jakobem von Uexküllem a do češtiny uvedený Janem Patočkou, a rozšiřuje jeho platnost na všechny úrovně jsoucen, včetně subatomárních částic. Autor argumentuje, že každé pravé jsoucno disponuje schopností reaktibility, která definuje meze jeho vlastního světa. Svět není pouhým souborem daných věcí, ale dynamickým dějištěm nesčetných subjektů, které skrze svou aktivitu a reaktibilitu ustavují svá specifická osvětí. Tato pluralita subjektů zpochybňuje představu o objektivní a statické jednotě světa. Místo toho je jednota chápána jako neustálý proces integrace, který se odehrává v rámci jednotlivých osvětí. Porozumění světu pak vyžaduje pochopení toho, jak subjekty na různých úrovních budují a udržují integritu svého okolí. Text tak propojuje biologické, fyzikální a filosofické perspektivy do uceleného pohledu na ontologickou povahu subjektivity a jejího vztahu k celku skutečnosti.
Subjekt – a jeho „osvětí“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 4. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
Subjekt – a jeho „osvětí“
To, o čem mluvil von Uexküll jako o „Umweltu“ (a jeho žák Petersen jako o „Eigenweltu“), a co Patočka před válkou přeložil do češtiny jako „osvětí“, musí být mutatis mutandis aplikováno a uplatněno také na nižších úrovních, tj. na úrovni jsoucen „před-živých“ (a to zásadně všech). Tak třeba také každý atom (a také elektron a další subjaderné částice) mají vždycky kolem sebe určité jiné částice, ale i kvanta, a pole, atd., na které nějak „reagují“, pokud je vůbec mohou registrovat. Schopnost reagovat na okolí, tzv. reaktibilita, má pochopitelně nejenom své formy a úrovně, ale také své meze. J. B. Kozák např. mluvil o nízkém nebo vysokém prahu reaktibility, eventuelně o jejím hrubším nebo jemnějším „rastru“. Ale na této reaktibilitě záleží, co se ve světě děje, a co se zejména bude dít. Každé „pravé“ jsoucno je ovšem reaktibilní v rámci „svého“ světa, svého osvětí; je spjato se svým okolím právě prostřednictvím své reaktibility. Svět není úhrnem, souborem „daností“, „věcí“, nýbrž je jevištěm (či spíše dějištěm) nesčetných subjektů nejrůznějších úrovní, které reagují na ostatní v mezích své reaktibility, a to znamená jakoby v mezích svých osvětí. Svět je tedy sítí či spíše propletencem nesčetných osvětí, založených aktivitami nesčetných subjektů, po nichž stále zůstávají nějaké „relikty“ z minulých dějů v důsledku tzv. setrvačnosti (ta je ovšem založena také subjekty, a to jejich schopností „navazovat“ na sebe, vracet se k sobě a opakovat své sebeustavování). Mluvit o „jednotě“ (integritě) světa znamená nevědět o tom, že tato „jednota“ nemůže být založena (zakládána) nikým jiným než právě těmi nesčetnými subjekty, které představují základní a neredukovatelnou pluralitu. V tomto smyslu totiž žádná „jednota“ světa předmětně neexistuje, není žádnou „daností“, ale vlastně se ustavičně děje, „rodí“ díky subjektům nejrůznějších úrovní, kteří (které) v rámci svých možností integrují svá osvětí. Orientovat se ve světě proto znamená porozumět tomu, jak se nejrůznější subjekty pokoušejí budovat a udržovat integritu svých osvětí.
(Písek, 060417-3.)