Tento text se zabývá filosofickou reflexí nesmrtelnosti ve světě, v němž je vše zrozené podrobeno smrti. Autor argumentuje, že ačkoliv je myšlenka nesmrtelnosti vnitřně konzistentní, nelze ji vztáhnout na žádná vnitrosvětná jsoucna ani na vesmír jako celek, neboť zrod nevyhnutelně implikuje zánik. Pozitivní řešení problému nesmrtelnosti proto autor spatřuje v hledání toho, co se nikdy nezrodilo. Toto „něco“ však není totožné s nicotou; představuje pramen a zdroj zrodu všeho jsoucího. Jde o princip, který není jsoucnem, ale má povahu „budoucího“. Nesmrtelnost je tak v textu redefinována nikoliv jako nekonečné trvání entity v čase, ale jako transcendentní zdroj existence, který sám nepodléhá procesům zrodu a smrti. Úvaha vede k závěru, že nesmrtelnost náleží pouze sféře, která tvoří základ všeho vznikajícího, aniž by se sama stala součástí světa konečných forem. Tímto způsobem text otevírá prostor pro pochopení nesmrtelnosti skrze ontologickou diferenci mezi jsoucím a jeho budoucím zdrojem.
Nesmrtelnost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 21. 4. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
Nesmrtelnost
Žijeme ve světě, v němž není nic nesmrtelné, tj. v němž není žádné nesmrtelnosti. To neznamená, že musíme samu myšlenku nesmrtelnosti prostě opustit a zavrhnout; jednou byla myšlena (vymyšlena), a tak se jí nemůžeme zbavit jinak, než že prokážeme její vnitřní nekonsistenci a rozpornost. To však v tomto případě není možné, protože myšlenka nesmrtelnosti je za určitých podmínek (předpokladů) pevná a konsistentní. Jde nám jen o to, že není možno ji uplatnit na žádná vnitrosvětná jsoucna, a dokonce ani na celý vesmír – ani ten není „nesmrtelný“. Vše, co se jednou zrodilo (nebo zrodí), je (bude) smrtelné. Jedině to, co se nikdy nezrodilo, může aspirovat na nesmrtelnost, neboť smrt je nerozlučně spjata s každým životem, který se kdy zrodil a ještě zrodil a ještě zrodí. Jediné možné pozitivní řešení problému „nesmrtelnosti“ tedy musí zaměřit svou pozornost na to, co se nikdy nezrodilo, ale co zároveň nemůže být považováno za pouhé „nic“, co není totožné s „nicotou“. Co to tedy může „být“, nemá-li to zmizet v „nicotě“, ale co také nemůže být „jsoucí“ jakožto nějaké vnitrosvětné jsoucno? Je to „něco“, co sice „ještě není“, ale co nikdy nemůže být „jsoucí“, a přece je základem a spíše zdrojem, pramenem „zrodu“ všeho „jsoucího“ – tedy něco „budoucího“.
(Písek, 060421-1.)