Text se zabývá ontologickým vymezením pojmu struktura ve vztahu k subjektu a niternosti. Autor kritizuje běžné chápání struktur a navrhuje rozlišovat mezi strukturami přístupnými zvnějšku a těmi, které se týkají nepředmětné sféry pravých jsoucen. Klíčovým tématem je rozdíl mezi pouhým agregátem a skutečným celkem, jehož vnější integrita je podmíněna integritou vnitřní. V případě organismu je nutné odlišovat tělesnou strukturu od smysluplné souhry orgánů, která tvoří nepředmětnou niternost. K jejímu pochopení je třeba opustit tradiční zpředmětňující myšlení. Subjekt nelze degradovat na pouhou strukturu, aniž by byla zohledněna jeho vnitřní stránka a specifická strukturovanost, k níž zvenčí není přístup. Autor uzavírá, že vnější strukturovanost subjektu zůstává neúplná, pokud není vztahována k jeho středu, tedy k subjektu jako takovému, který přesahuje svou předmětnou stránku. Toto rozlišení umožňuje mluvit o strukturách i v oblasti ryzí nepředmětnosti a vnitřních stránek jsoucen.
Struktura a („její“) subjekt
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 4. 5. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
Struktura a („její“) subjekt
Pojetí tzv. „struktury“ musí být mnohem pečlivěji vymezeno, než bývá ( i u tzv. strukturalistů) zvykem. Především je třeba se tázat, zda máme na mysli „struktury“, k nimž je možno (v jakémkoli smyslu, tedy i jen myšlenkově) přistupovat „zvnějšku“, anebo chceme-li pojem „struktury“ a „strukturovanosti“ uplatňovat také na oblast(i) „nepředmětného“ (tedy jak na nepředmětné stránky pravých jsoucen, tak na tzv. ryzí nepředmětnosti). To má svůj mimořádný význam tehdy, když nám půjde o rozdíl mezi pouhou „sestavou“ (hromadou, agregací) a skutečným (pravým) celkem. U každého „celku“ musíme předpokládat jeho vnitřní integrovanost, která je předpokladem a základem jeho (vždy relativní a v jistých mezích proměnné) integrovanosti vnější, tzv. „organické“ (v případě živých bytostí). To však zároveň znamená, že musíme dělat rozdíl mezi strukturovaností „těla“ organismu a „strukturovaností“ smysluplné souhry jednotlivých orgánů a sub-orgánů onoho organismu, jejímuž postižení právě jakožto „struktury“ se celá niternost (vnitřní stránka) organismu vymyká. Přechod eventuálního výzkumného přístupu k této „niterné“ stránce si ovšem žádá jiný než tradiční zpředmětňující způsob myšlení. Právě proto nemůžeme subjekt degradovat na pouhou strukturu, aniž bychom náležitě provedli naznačené rozlišení dvojího typu „struktury“, totiž struktury zvenčí přístupné a struktury, k níž zvenčí žádný možný přístup není otevřen. Pokud toto rozlišení provedeme (a to nejen formálně, jen deklarativně), budeme moci mluvit o „strukturách“ také ve světě niternosti, a to ať už v případě jednotlivých (pravých, tj. vnitřně integrovaných) jsoucen, která mají vždy jak svou vnitřní, tak také vnější stránku, anebo v případě tzv. „ryzích nepředmětností“. V případě jsoucen pak platí, že ani vnější strukturovanost subjektu nemůže být popsána a vylíčena přesně a s úplností, pokud nebude vylíčena vazba této vnější struktury na její „střed“, tj. na subjekt sám (tedy na subjekt, který nelze redukovat na jeho předmětnou stránku).
(Písek, 060504-2.)