Tato studie se zabývá vztahem mezi nepředmětností, niterností a ustavováním subjektu jako pravého jsoucna. Autor vychází z teze, že nepředmětná skutečnost nemá vnější stránku, a proto k ní nelze přistupovat zvnějšku ani ji plně zpředmětnit, aniž by ztratila svou podstatu. Protože ryzí předmětnost je pomíjivá, vyvstává otázka kontinuity a trvalosti jsoucího. Odpověď autor nachází v niternosti, která je výsadou subjektů. Zatímco nepředmětnost je obecná a nerozdělená, niternost je vždy spjata s konkrétním subjektem, který ji integruje. Subjekt funguje jako prostředník, skrze něhož se nepředmětné možnosti realizují v aktuálním bytí pomocí konkrétních činů. Text naznačuje, že mezi koncentrací nepředmětnosti v subjektu a jejím následným zpředmětněním v akci existuje prostor, který je klíčový pro integritu a identitu subjektu v čase. Toto pojetí zdůrazňuje dynamickou povahu bytí, které není pouhým součtem objektů, ale procesem neustálého vyvěrání z nepředmětných hlubin skrze vnitřní integritu subjektu.
Nepředmětnost a niternost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 4. 5. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
Nepředmětnost a niternost
„Nepředmětná“ skutečnost (eventuelně nepředmětná stránka „konkrétního“ jsoucna) „nemá“ (sama) vnějšek, což znamená, že k ní (jako takové) není možný přístup „zvnějška“ (a to samozřejmě platí nejen ve smyslu prostorového odstupu, nýbrž v každém smyslu, zejména také ve smyslu myšlenkového přístupu). To, co je vskutku „nepředmětné“, také nemůže být zpředmětněno, leda tak, že přestane být v nějakém smyslu tím, čím to – jakožto nepředmětné – bylo (a je). Protože však „ryzí předmětnost“ není možná, neboť okamžitě pomíjí, tj. přechází opět v „nepředmětnost“ (i když jinou, jiného typu), vzniká otázka, jak vlastně může něco mít relativní „trvalost“, jak to může přetrvávat, takže se k tomu můžeme vztahovat jako k něčemu relativně pevnému (což také děláme a dokonce dělat musíme), Odpověď je jediná možná: to, co spojuje různé postupné „stavy“ („momenty“) nějakého trvání, je niternost. Ale ten vztah není ani jednoduchý, ani zřejmý hned na první pohled. O niternosti můžeme totiž mluvit je v souvislosti se „subjekty“: subjekty jsou pravá jsoucna, vnitřně tedy integrovaná – a tedy mající vnitřní stránku. Ta může být právem chápána a označena za stránku nepředmětnou. Ale zatímco nepředmětnost nemusí být soustředěna (integrálně zaměřena) k jedinému subjektu, niternost je vždycky niterností určitého subjektu. Pouze prostřednictvím subjektu se nepředmětnost jakožto „ještě nejsoucí“ může stávat aktuálně jsoucí (přítomnou), ale to zároveň znamená, že se něco, co „původně“ není rozdělena žádnými přehradami, musí „zčásti“ orientovat na určitý jeden subjekt (pochopitelně zároveň také na celou nepřehlednou řadu jiných určitých subjektů) a tak k tomuto subjektu vlastně „přistoupit“ a s jeho pomocí a jeho prostřednictvím se (resp. něco ze sebe) „realizovat“, uskutečnit (prostřednictvím „skutků“, tj. akcí onoho subjektu). Mezi soustředěním nepředmětnosti (nepředmětného) směrem k jednomu určitému subjektu a mezi jeho „realizací“ (zpředmětněním) prostřednictvím akcí tohoto subjektu je něco, co zatím – jak se zdá – uniká možnostem našeho myšlenkového uchopení a co má rozhodující význam jak pro primární ustavení subjektu, tak pro integritu jeho dalšího událostního setrvání „týmž“, tj. pro jeho bytí.
(Písek, 060504-5.)