Text se zabývá filosofickým pojmem nepředmětnosti, který slouží jako metodologický nástroj k překonání tendence zpředmětňovat veškeré myšlenkové obsahy. Hlavním příkladem je analýza události v protikladu k tradičnímu geometrickému myšlení. Zatímco geometrické útvary jsou chápány jako nadčasové a statické, událost je definována svou bytostnou časovostí, zahrnující vznik, průběh a zánik. Autor kritizuje přístup, který události redukuje na pouhé sekvence statických stavů, čímž dochází k popření jejich skutečné podstaty. Skutečná událost se vzpírá úplnému zpředmětnění, protože její minulost a budoucnost nelze zachytit stejným způsobem jako aktuální přítomnost. Práce zdůrazňuje nutnost respektovat událostní dění jako dynamický celek, který vyžaduje odlišný myšlenkový model než běžné intencionální předměty. Tento přístup umožňuje hlubší pochopení reality, která není složena z nehybných věcí, ale z neustále se proměňujícího dění.
Nepředmětnost a událostnost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 4. 5. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
Nepředmětnost a událostnost
Slovo „nepředmětnost“ představuje pouze předběžné a pouze pomocné pojmenování něčeho, co si od nás žádá respekt vůči požadavku, že se nemáme nechat svést do starých kolejí zpředmětňování všeho, o čem uvažujeme a co se pokoušíme co nejpřesněji „mínit“ (což obvykle chápeme jako „myšlenkově uchopit“ – i to má ovšem své vady). V tom spočívá smysl onoho negativního předznamenání: „nikoli předmětnost“. To si pochopitelně žádá také vymezení toho, co to je vlastně předmětnost a co to jsou „předměty“. Snad nejvhodnějším příkladem, na které tuto problematiku lze poměrně ve stručnosti demonstrovat, je téma „událostního dění“ nebo krátce „události“. „Událost“ je proti tzv. geometrickému myšlení jakýsi zvláštní myšlenkový model, dokonce můžeme říci myšlenková konstrukce, kterou můžeme postavit třeba proti konstrukcím geometrickým: trojúhelník ani elipsa apod. nejsou žádnými událostmi, nýbrž nedějícími se, nečasovými či nadčasovými „útvary“, které nemají vzniku ani zániku, ale které můžeme „mínit“ kdykoli a kdekoli chceme. V tom smyslu jsou na nás závislé – pokud je právě nemíníme, jako by vůbec nebyly. Na druhé straně je však nemůžeme mínit jakkoli a svévolně, nýbrž vždycky jen v nějakém dost přesně vymezeném kontextu (a to nejen pojmovém, nýbrž především „věcném“, ale také systémovém a strukturálním). Do jisté míry podobně můžeme mínit i „událost“ jako „útvar“, ale s jen zásadní odlišností: žádnou událost, ani v tom nejobecnějším, nejabstraktnějším smyslu, nemůžeme mínit jako bezčasovou. Můžeme ji sice mínit velmi abstraktně, tj. tak, že ji zcela zbavíme jakýchkoli vztahů k jiným událostem a k jinému událostnému dění vůbec, ale nikdy ji nemůžeme časového charakteru zbavit naprosto: událost, která se –byť jen v abstrakci – neděje tak, že prochází časovými proměnami od svého počátku, po celý svůj průběh, a až do svého konce, přestává být událostí a stává se nečasovým, bezčasovým útvarem. Pokud bychom se tedy svým míněním, tj. svými myšlenkovými intencemi, chtěli vztáhnout k „události“ (třeba jen jako konceptu, jako myšlenkovému modelu) předmětně, tj. tak, že bychom „událost“ chtěli chápat jako intencionální předmět, musili bychom ji zbavit jejího časového charakteru. (To je běžné ve vědách, které si „modelují“ dění tak, že je rozkouskují na vybrané „stavy“, a pak tyto stavy sestavují do nějaké řady.) Naproti tomu však událost v plném smyslu nikdy nemůžeme redukovat na předmět, protože její „budost“ i její „bylost“ nikdy není „předmětná“ ve stejném významu jako její – míněná – právě aktuální „přítomnost“.
(Písek, 060504-7.)