Tato úvaha se zabývá vztahem mezi absolutní pravdou a lidským porozuměním, které je vždy ze své podstaty relativní. Autor argumentuje, že ačkoliv nikdo nedisponuje pravdou v její úplnosti, každý jí musí zůstat otevřený jako nejvyššímu a rozhodujícímu kritériu. Je nezbytné se vyvarovat arogance, která ztotožňuje subjektivní pochopení s pravdou samotnou, a místo toho je třeba jasně formulovat důvody pro svá přesvědčení. Text varuje před dvěma extrémy: prvním je fanatické přesvědčení o vlastnictví absolutní pravdy, druhým je pak nihilistický relativismus, který zcela rezignuje na vztah k pravdě a vede k lhostejnosti či svévoli. Relativita lidského poznání musí být chápána jako vztah k něčemu přesahujícímu, nikoliv jako absence objektivního měřítka. Skutečná cesta k pravdě je tak neoddělitelně spjata s vnitřním přesvědčením a svobodou jednotlivce, což tvoří nezbytný základ pro autentické hledání smyslu v lidském životě a myšlení.
Pravda a přesvědčení
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 10. 5. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
Pravda a přesvědčení
S pravdou to je nesnadné, protože všechny lidské pokusy o její pochopení a vyjádření jsou pouze „relativní“, tj. platí nebo neplatí jen ve světle pravdy samé – a tou nikdo nedisponuje, ale každý jí musí být otevřen jako poslednímu a rozhodujícímu kritériu. Z toho pak zřetelně vyplývá, že je třeba se rozhodně vyvarovat každé arogance, s níž bychom si dovolili své porozumění pravdě ztotožnit s pravdou samou. Právě proto je vždycky nezbytné zřetelně formulovat také důvody, proč máme za to, že jsme pravdu pochopili, tj. že naše porozumění je vskutku pravdivé. To, že se každé pochopení pravdy musí vztahovat k pravdě samé a že se musí na pravdu vposledu odvolávat, takže nesmí ztrácet ze zřetele, že je „relativní“, nesmí být ovšem interpretováno tak, že každý má nějakou svou pravdu. Arogantní sebevědomí, že já, právě já mám pravdu a že ta „moje“ pravda je tou „absolutní“ pravdou samou, je jenom jedem chybný a někdy zhoubný extrém; stejně tak chybná a někdy zhoubná je opačná krajnost, kdy pro samé zdůrazňování relativity všeho lidského poznání a chápání už začneme ztrácet jakýkoli svůj vztah k pravdě – relativita pak přestává mít charakter vztahu k něčemu, co samo relativní není, ale stává se svévolí, nahodilostí nebo lhostejností. Bez jasného přesvědčení stejně tak, jako bez svobody, není žádné cesty k pravdě.
(Písek, 060510-1.)