Text kriticky zkoumá filosofický pojem FYSIS, zejména v opozici k tradičnímu aristotelskému pojetí. Zatímco Aristotelés chápe FYSIS jako jsoucno tvořené jednotou látky a tvaru, autor poukazuje na vnitřní neujasněnost této definice, zejména v otázce vztahu mezi obecným a individuálním. Hlavní argumentace zdůrazňuje, že FYSIS nesmí být redukována na pouhou abstrakci, protože každá autentická událost disponuje svou vlastní, zcela jedinečnou FYSIS. Tato přirozenost je popsána jako dynamický proces, který se odehrává v čase a je neoddělitelný od samotného dění. Text dále nastoluje otázku, zda je FYSIS subjektu předchůdná, nebo zda se ustavuje až jeho aktivitou. V kontextu autorových úvah o konstituci subjektu skrze primordiální „akci víry“ práce zkoumá, jak individuální FYSIS souvisí s počátkem a existencí subjektu, čímž zpochybňuje statické ontologické nahlížení na bytí a život. Tento přístup otevírá prostor pro nové pochopení vztahu mezi přirozeností a subjektivitou v procesu neustálého vznikání.
FYSIS (contra Aristotelés aj.)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 24. 5. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
FYSIS (contra Aristotelés aj.)
Aristotelés má za to, že FYSIS je jsoucí, že to je „jsoucno“; dokonce takové jsoucno, které „obsahuje v sobě“ (jak překládá Kříž, Met s.71) „hmotu“ (tedy je „srostlicí“ tvaru a látky čili „konkrétem“); na druhé straně však má za to, že to, co je společné více jsoucnům, není „jsoucím“ ve smyslu „toto zde“. Tato nevyjasněnost, resp. nesjednocená vícevýznamnost nás nutí se problémem tzv. FYSIS důkladněji zabývat. Rozhodně nemůžeme připustit, že by mohlo jít jen o jakési „abstraktum“, už proto, že každá skutečná událost (pravá) má svou individuální a vskutku jedinečnou FYSIS, takže každé abstraktum se už od této jedinečnosti nutně vzdaluje. Za druhé nesmíme připustit, abychom FYSIS ztotožnili s něčím, co je vyzdviženo z dění a času: FYSIS se děje, stává, nastává, je náležitostí každého „bytí“. Vážená je také otázka, zda je FYSIS „vykonávána“, anebo zda spíše sama „vykonává“, tj. zda FYSIS předchází ustavení subjektu, anebo zda se ustavuje až aktivitami subjektu (nebo aspoň za jejich nezbytné asistence). Když bych to měl uvést do kontextu svých dosavadních úvah, zejména úvah o ustavení subjektu „započtením“ primordiální „akce víry“ (která by měla subjektu a jeho ustavení předcházet a vlastně být počátkem jeho ustavení), znamenalo by to položit si otázku, jak FYSIS (individuální, jedinečná) souvisí se subjektem a jeho ustavením, nejenom s jeho „bytím“ (či životem).
(Písek, 060524-2.)