Tento text se zabývá ontologickou a epistemologickou povahou pojmu jakožto nepředmětné skutečnosti, která dosahuje svého uskutečnění prostřednictvím aktuálních myšlenkových aktů. Autor zkoumá proces rekonstituce intencionálního korelátu, který, ač úzce spjat s pojmem, nelze ztotožňovat s jeho předmětnou stránkou. Klíčovým tématem je specifický typ intencionality charakteristický pro pojmové myšlení, který se liší od obecné intencionality vlastní veškerému životu. Akt mínění je zde popsán jako „nepravá událost“, neboť postrádá vnitřní, organickou integritu a musí být neustále organizován subjektem zvnějšku. Analýza zdůrazňuje, že spojení mezi psychickým výkonem a jeho korelátem není spontánní, ale závislé na aktivitě subjektu. Tato distinkce umožňuje přesnější vymezení pojmového myšlení v rámci širších struktur bytí a činnosti, odlišujíc jej od procesů před-živých i živých organismů. Práce tak přispívá k hlubšímu pochopení vztahu mezi subjektivitou, intencionalitou a procesem konstituování smyslu.
Pojem jako „uskutečnění“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 6. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
Pojem jako „uskutečnění“
Pojem je nepředmětnou skutečností, která může být „uskutečněna“, tj. nabýt také své vlastní „předmětné“ stránky, pouze v aktuálních aktech myšlení. Výsledkem (nikoli „produktem“ v přesném smyslu, nýbrž dosaženým cílem) takového „uskutečnění“ je znovu-ustavení (rekonstituce, vlastně obnovená či znovu provedená konstrukce) příslušného intencionálního korelátu (v tradičním řeckém způsobu myšlení intencionálního předmětu či objektu). Takový intencionální korelát ovšem není možno pojmout jako předmětnou stránku pojmu, i když je s tímto pojmem velmi úzce (a oboustranně výhradním způsobem) spjat. Právě toto těsné a jednoznačné sepětí představuje specifický typ intencionality, který musíme odlišovat od intencionality v širokém, obecném smyslu; možná by bylo lépe v tomto případě o „intencionalitě“ nemluvit. Konkrétní akt „mínění“ takového intencionálního předmětu (eventuelně ne-předmětu) totiž představuje jakousi „nepravou událost“, tj. „událost“, která je integrována „zvenčí“, totiž mínícím subjektem, nikoli tedy „niterně“, na aktivitách vnějších subjektů nezávisle. Mezi aktem mínění (tj. jeho psychickým výkonem) a jeho (příslušným) intencionálním korelátem není žádné vnitřní, „organické“ spojitosti, ale tato spojitost musí být (vždy znovu) „zvnějšku“ organizována intencionálním aktem, resp. subjektem tohoto aktu. Proto je intencionální akt vždycky jen zčásti pravou událostí, protože je nutně spjat s příslušným intencionálním korelátem nikoli niterně, „organicky“, ale díky aktivitě subjektu tohoto aktu. Tím je však zároveň vymezena specifičnost onoho typu intencionality, která charakterizuje pojmové myšlení (na rozdíl od obecné intencionality, která je vlastní přinejmenším všem druhům „živé“ aktivity (a pro nás vůbec i veškerým aktivitám „předživým“).
(Písek, 060607–2.)