Tento text se zabývá fenomenologickým zkoumáním pojmů „já“ a „jáství“, přičemž se zaměřuje na vztah mezi existencí subjektu a jeho sebeuvědoměním. Autor argumentuje proti představě, že „já“ vzniká teprve skrze vědomí nebo v jeho rámci. Přestože je proces uvědomění si vlastního já důležitým vývojovým milníkem, který dítě dosahuje v interakci s okolím, samotné „já“ musí logicky předcházet jakémukoli aktu vědomí, aby mu tyto akty mohly být připsány. Text kritizuje přístupy, jako je Sartrova interpretace Husserla, které kladou vědomí jako prvotní „absolutní fakt“. Naopak zdůrazňuje, že „já“ je přítomno i tam, kde sebeuvědomění není možné nebo kde chybí základní podmínky pro vznik vědomí. „Já“ je tak nahlíženo jako ontologická konstanta, která je nezávislá na tom, zda je k ní zjednán přístup skrze reflexi či fenomenologickou redukci. Tato perspektiva zásadně přehodnocuje tradiční chápání subjektivity ve vztahu k vědomým procesům.