Stať se věnuje kritickému zhodnocení fenomenologického přístupu k fenoménům, jak jej zastával Jan Patočka. Autor sice přejímá základní zásadu fenomenologie – nutnost filosofovat s ohledem na to, co se dává naší zkušenosti namísto vycházení z abstraktních principů –, avšak vznáší zásadní výhrady k možnosti existence „čistých“ fenoménů. Tvrdí, že intelektuální intervence a předporozumění nejsou pouhým znečištěním fenoménu, nýbrž jeho konstitutivní součástí, bez níž by se žádný fenomén nemohl ukázat. Autor dále rozlišuje mezi „úkazem“ a „jevem“ a zdůrazňuje nezbytnou roli subjektu jako interpreta, který momentální úkazy syntetizuje v jednotný celek. Sebeukazování fenoménu tak nepovažuje za autonomní proces, ale za akt závislý na vnějším pozorovateli, který do vnímání vnáší perspektivu a kontinuitu. Tento proces je přirovnán k husserlovské retenci a protenci, přičemž je zdůrazněna selektivní povaha lidského vnímání a nutnost dezinteresu vůči okolním vjemům.
Fenomén
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 6. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
Fenomén
Ačkoliv jsem se nestal fenomenologem, přece jsem se něco od fenomenologů (a konkrétně od Patočky) naučil, byť s významnými korekturami: totiž že filosofovat je třeba s ustavičným ohledem na fenomény, tj. na to, co se („jakoby samo“ – to je můj kriticky bdělý dodatek, neboť jde jen o „zdání“, že „samo“) „dává“ naší zkušenosti. Tato zásada je polemicky namířena proti filosofování z „principů“. Patočka to vykládá stručně a zřetelně např. ve Vlastních glosách ke ,Kacířským esejům‘, zvl. Péče o duši 3, na str. 140 n. Liším se ovšem v tom, že nemyslím, že by bylo možno zásadně a důsledně „vycházet“ od nějakých „čistých“ – resp. od každé naší intelektuální intervence „očištěných“ – fenoménů jako od pevného, solidního „základu“; v každém „fenoménu“ lze prokázat nejrůznější intervence našich „předporozumění“, které nejsou součástí toho, „co se samo ukazuje“; to vědí ovšem fenomenologové také. Jde mi však o to, že tu nejde o něco jen rušivého a „znečišťujícího“, ale naopak o něco spolu-konstitutivního, bez čeho žádné „sebeukazování“ není prostě vůbec možné, takže ono „očištění“ by nutně znamenalo likvidaci fenoménu samého. Ovšem je třeba náležitě rozlišit – a to Patočka (ani fenomenologové) nedělá – „úkaz“ a „jev“: to, co se „ukazuje“, není žádné „sebe-ukazování“, protože k tomu „sebe-“ je nezbytně zapotřebí vnějšího „subjektu“ (pozorovatele, interpreta – ten totiž musí „předpokládat“ nějaké „svojství“, které smyslově vnímat ani jinak „nahlížet“ nelze). To, co se „ukazuje“, je vždy jen momentální, tj. aktuálně přítomný stav pro možné „vzezření“ (toto „vzezření“ ovšem už předpokládá nejen perspektivu, ale „vnímatele“). Už samo vnímání je možné jen tak, že série „úkazů“ je interpretována jako něco, co k sobě náleží, a zároveň je vydělována z toho resp. od toho, co už k „tomu“ nenáleží. (Srv. Husserlovu retenci a protenci; k tomu je právě nezbytné připomenout nutnost „dezinteresu“ na mnohém dalším „znělým“, které při znění „tónu“ k našemu sluchu doléhá.)
(Písek, 060617-1.)