Text se zabývá filosofickým zkoumáním pojmu integrity v kontextu událostného dění. Autor definuje integritu jako fenomén, který není statický, ale představuje výsledek opakovaných výkonů. Klíčovým rozlišením je opozice mezi pravou integritou, založenou vnitřně, a nepravou integritou, která je vyvolána zvnějšku. Argumentace směřuje k nutnosti nového pochopení subjektu jako aktéra, jenž svou integritu zakládá zevnitř. Text odmítá aristotelské pojetí nehybného hybatele a zdůrazňuje, že zdroj integrity nelze hledat mimo událost. Události i subjekty jsou nahlíženy jako konkrétní skutečnosti (ve smyslu latinského concrescere), tedy jako srostlice vnitřní a vnější stránky. Pravá událost disponuje vnitřním aktérem srůstání, zatímco nepravé události jsou udržovány vnějšími subjekty. Tato perspektiva vyžaduje důsledné rozlišování mezi vnitřním a vnějším pólem skutečnosti, což umožňuje pochopit integritu jako dynamický proces sebe-vztahování a autonomního ustavování subjektivity v rámci událostného řádu světa.
Integrita (události)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 17. 6. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
Integrita (události)
1) Integrita je „fenoménem“, tj. můžeme ji v některých případech „vykázat“ (např. u živých bytostí, ale poměrně snadno lze prokázat, že ji musíme předpokládat i na úrovních nižších, před-lidských a před-živých, dokonce i na úrovni „primordiální“, ovšem pokud do ní nezahrneme i tzv. skutečnosti „virtuální“, které se nemohou nijak „ukazovat“, aniž by se staly „reálnými“)
2) Integrita – nemůže být pochopena jinak než „výsledek“ výkonu (přesně řečeno: opakovaných výkonů).
3) Za jakých podmínek je možno chápat nějakou integritu jako způsobenou (vyvolanou, uskutečněnou) odjinud, zvenčí?
4) Integrita založená „zvenčí“ není (nemůže být) „pravou“ integritou; „pravá“ integrita musí být založena „zevnitř“. (Odtud nutnost nového pochopení „subjektu“.)
5) Integrita „nepravé“ události však musí být rovněž „založena“ výkonem – a tento výkon představuje tedy samostatnou (svébytnou) „událost“ – a pak vzniká znovu otázka pravé integrity této „události“, zakládající nepravou integritu nepravé události; nakonec tedy je třeba řešit otázku pravé integrity, založené „vnitřně“ a nikoli „zvenčí“. Jinak se totiž k pochopení pravé integrity nikdy nedostaneme.
6) Kdo by chtěl tuto argumentaci odmítnout, tomu zbývá jediná (ovšem historicky už se znemožnivší) možnost: musí předpokládat „hybatele“, který je sám „nehybný“; jinak řečeno, musí původ pohybu hledat v nehybnosti, a tak prozradit svou svázanost s relikty aristotelství (a tomismu).
7) Protože jakékoli (skutečné) integrity může být dosahováno pouze výkonem (skutkem), který je sám událostným děním, nemůžeme nadále předpokládat základ či zdroj integrity mimo událost, tedy jako něco přicházejícího zvenčí.
8) Jediným možným závěrem těchto úvah je přijetí úkolu, pochopit zdroj (pravé) integrity jako cosi přicházejícího zevnitř; a to předpokládá zase ono zmíněné rozlišování mezi „vnitřním“ a „vnějším“, tudíž také u „události“ a u „subjektu“.
9) Jak událost, tak „subjekt“ je třeba chápat jako skutečnosti „konkrétní“ (odvozeno od concrescere, srůstati) tedy „srostlice“ vnitřní a vnější stránky. Pravé události jsou srostlé zevnitř, tj. mají aktéra srůstání čili integrity samy v sobě, zatímco integrita nepravých událostí musí být aktivně založena a udržována zvenčí, tedy aktéry, kteří mají opět zdroj vlastní (tentokrát pravé) integrity v „sobě“, jsou tedy schopny se k „sobě“ také vztahovat – a tudíž mohou být považovány za (pravé) subjekty.
(Písek, 060617-2.)