Text se zabývá novým vymezením pojmu „idea“, který očišťuje od tradičních platónských nánosů a chápe jej jako inspirativní podnět vedoucí a orientující lidské myšlení. Autor kriticky reflektuje Kantovo pojetí regulativních idejí a zdůrazňuje nutnost odmítnout jakoukoli objektivizaci či zpředmětňování idejí. Idea není pouhým intencionálním korelátem ani myšlenkovým konstruktem (ať už předmětným či nepředmětným), ale představuje samostatnou, na subjektu nezávislou skutečnost. Porozumění dějinám filosofie a myšlení druhých je podle textu podmíněno schopností nahlédnout ideje, které tyto procesy formovaly. Práce dále poukazuje na omezenost současných metod poznávání při zkoumání nepředmětného světa, kde jsou tradiční myšlenkové vzorce spíše překážkou. Idea je zde prezentována jako prvek rozsáhlejší nepředmětné reality, kterou si člověk neosvojuje tvorbou, nýbrž skrze náležitou připravenost k jejímu přijetí a následnému následování v rámci myšlenkových strategií.
Idea a myšlení
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 20. 6. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
Idea a myšlení
Vyhraďme slovo „idea“ (které co možná očistíme od řady původně platónských a později všelijak upravovaných významových rysů) pro to, co k nám – pokud jsme náležitě připraveni – přichází, abychom byli inspirováni (tedy jako „nápad), ale co nadále jakoby „vede“ naše další myšlení, pokud se vést necháme, a co nás tedy orientuje (resp. co nám umožňuje, abychom se orientovali) v dalším rozvažování, myšlenkovém projektování a dočasné nebo v některých případech třeba i značně dlouhodobé sledování některých myšlenkových strategií. Porozumění myšlenkám i vůbec myšlení druhých myslitelů zůstává politováníhodně na povrchu, pokud neporozumíme, kterými „ideami“ bylo jejich myšlení „vedeno“ a na které „ideje“ svým myšlením „reagovali“ (neboť reagovat lze – možná víc, než bychom si dovedli pod vlivem dosavadních myšlenkových tradice představit a dokonce jen připustit) právě svou myšlenkovou aktivitou. Kant se přiblížil tomuto chápání „ideje“ svou myšlenkou „regolativnosti“, jenže tuto regulativnost spojoval s „neměnností“. Pokud rozhodným způsobem skoncujeme s jakýmkoli zpředmětňováním „idejí“, musí nám být jasno, že je nemůžeme ztotožňovat s žádnými „intencionálními koreláty“, a to nejen s nám dobře známými intencionálními objekty (předměty), ale také s intencionálními non-objekty, ne-předměty, s nimiž máme ještě pramalou myšlenkovou zkušenost, ale které mají (alespoň v našem odhadu) v budoucnosti hrát úlohu neméně vynikající, než jakou hrály v minulosti při budování velkých filosofických systémů a druhotně dokonce v obecném způsobu myšlení. I když se možná někomu může zdát, že se nabízí ztotožnění „idejí“ s intencionálními nepředměty, byla by to hrubá chyba. Vztah mezi (ovšem příslušným) intencionálním nepředmětem, který je (bude) naším myšlenkovým „konstruktem“ (byť nového typu) na jedné straně a ideou (příslušnou), která by eventuelně byla naším intencionálním aktem za pomoci onoho intencionálního nepředmětu „míněna“, je mutatis mutandis jakousi obdobou vztahu mezi určitým intencionálním předmětem, který je rovněž naším myšlenkovým konstruktem, sloužícím k přesnějšímu zaměření našeho intencionálního aktu mínění nějaké skutečnosti, a onou skutečností, kterou nelze se žádným naším myšlenkovým konstruktem ztotožňovat. „Idea“ je jakousi „samostatnou skutečností“ (nebo přinejmenším jakousi „složkou“ či „větší“ nějaké rozsáhlejší samostatné skutečnosti, neboť o povaze „struktury“ nepředmětného světa, tj. světa nepředmětných skutečností, toho zatím víme jen velmi málo, a to nikoli pro jeho „nepoznatelnost“, nýbrž proto, že dosavadní způsob našeho poznávání a vůbec myšlení je pro jeho poznávání spíše překážkou než pomocí), ale v žádném případě naším výtvorem.
(Písek, 060620-1.)