Tento text se zabývá filosofickým problémem celku a jednoty v kontextu ontologie a lidského poznání. Autor vychází z předpokladu, že užívání číslovek vyžaduje existenci skutečné jednoty, ačkoliv v běžné praxi často za „jedno“ považujeme pouhé lidské konstrukce vytvořené z praktických důvodů, jako jsou hranice pozemků. Skutečnou jednotu lze naopak nalézt v přírodě, zejména u živých bytostí, kde se však nejedná o statický stav, nýbrž o dynamický proces. Jednota je zde nahlížena jako událost, která není nikdy definitivně hotová, ale musí být neustále aktivně udržována a obnovována prostřednictvím integrace nižších procesů a složek. Práce kritizuje eleatskou koncepci nadčasového a neměnného celku a argumentuje, že pravá integrita je vždy časová a událostní. Celek je tedy definován jako dění, které směřuje k dovršení, zatímco současně podléhá rozpadu a vyžaduje neustálé úsilí k zachování své integrity v neustále se proměňující skutečnosti.
Celek jako filosofický problém / Jednota jako filosofický problém
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 1. 8. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
Celek jako filosofický problém / Jednota jako filosofický problém
Veškerá práce s čísly (a jejich uplatněním v běžné praxi) předpokládá, že slovo (i číslice) „jedna“ může být vztaženo k něčemu, co je „vskutku“ jedno, co může být právem považováno za „jedno“, tj. za jedinost či jednotu ve skutečnosti. Problém spočívá v tom, že velmi často za takové „jedno“ považujeme něco, co se jako „jedno pouze jeví (a my to za „jedno“ považujeme jen z nějakých praktických důvodů, aniž bychom to chtěli nějak detailněji zkoumat a na základě toho zkoumání zdůvodňovat). Tak kupř. sedlák řekne, že jedno pole má už v jiném okrese než ostatní čtyři. Ovšem žádné pole, žádný pozemek není skutečnou jediností ani jednotou, ale je v mnoha ohledech pluralitou. Naším zvykem je takové pole – z praktických důvodů – ohraničovat a ty hranice zanést do pozemkových knih – což je vždycky naše (lidská) konstrukce. Zkrátka: počet polí je naše počítání, není to nic „od přírody“, stejně jako velikost měřená na ary a hektary apod. Naproti tomu jsou v „přírodě“ skutečnosti, které takovou „jednotou“ opravdu jsou. Nejvýraznější to je v případě živých bytostí. Zajisté i zde je možno uvádět jakési okrajové nebo dokonce krajní případy, kdy nelze dost dobře rozhodnout, zda jde o sjednocenost v jednu jednotu, nebo zda rozdělení jednoty do dvou nebo více jednot je sice v přípravě a ve zrodu, ale ještě není provedeno, atd. Zajisté to svědčí o tom, že „jednota“ v běžných případech (zejména každodenních) je „věcí“ nikdy nehotovou, ale vždy jen dosahovanou resp. usilovně udržovanou a obnovovanou. Její obrysy či kontury jsou jen jakousi relativní hranicí, která nejen může, ale musí být stále překračována. V tom smyslu je každý celek čímsi usilovně, a tudíž aktivně, činně zacíleným, budovaným a vykonávaným. Zkrátka: je událostním děním, událostí, která musí do sebe nižší události, bez kterých by nebyla možná, do sebe integrovat (eventuelně ze sebe vydělovat a vylučovat, a to nejen jako už využité a nepotřebné, ale někdy dokonce nebezpečné a její integritu ohrožující). Z toho také vyplývá, že eleatská myšlenka jednoho, které je zároveň veškerenstvem, je vlastně nepoužitelná, jde-li o něco skutečného, o skutečné dění: není žádné nadčasové, mimo časové, časovost události přesahující a byť jen dočasně, ale neměnně trvající „jednoty“, která by mohla být základem její událostné (a tedy dějové, časové) integrity. „Celek“ je vždycky něčím, co se děje, co se dovršuje, ale zároveň co se rozpadá a co musí být aktivně obnovováno a udržováno.
(Písek, 060801-1.)