Tato teoretická reflexe se soustředí na jemné rozlišení mezi pouhým dynamickým spádem pohybu a vědomou či ontologickou intencí. Každý ucelený děj či pohyb vykazuje určitý směr a tendenci, avšak intence v pojetí autora představuje specifické zaměření k něčemu, co stojí vně samotného výkonu tohoto pohybu, ačkoliv je pro jeho celkový smysl zcela nezbytné. Autor definuje událost jako specifický subjekt, který se ustavuje skrze vztah k sobě samému i k tomu, co v daném okamžiku ještě není. Intencionalita zde není chápána jako pouhý produkt kauzálního řetězce nebo předem naprogramovaného vývoje, nýbrž jako aktivní výkon směřující k budoucímu, dosud nejsoucímu cíli. Právě tato vazba k nejsoucímu, co má teprve nastat skrze akt události, tvoří jádro intencionality. Text zdůrazňuje, že i když je událost zaměřena na vnější jsoucna, toto zaměření je vždy podmíněno vztahem k budoucímu horizontu. Rozlišení mezi spádem a intencí tak umožňuje hlubší analýzu subjektivity a vnitřní dynamiky událostného pojetí světa.
Intence contra „spád“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 16. 8. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
Intence contra „spád“
Všude, kde najdeme nějaký ucelený pohyb (dění, děj), můžeme rozpoznat, určit a popsat jeho směr. To, že se ,něco tímto směrem pohybuje (děje), můžeme jednak charakterizovat jako dynamiku, která má jistou tendenci, jistý „spád”, anebo je navíc zaměřena ještě k něčemu jinému než k tomuto svému „výsledku” (který je ještě součástí onoho pohybu, jíž však sám pohyb končí). Toto směřování k něčemu jinému, co je mimo sám výkon tohoto směřování, ale co je pro „smysl” směřování naprosto nezbytné, budeme nazývat směřováním intenčním, případně intencionálním. (Zatím necháváme stranou rozlišení dvojího typu ucelenosti určitých pohybů, a to podle toho, zda zdrojem a garantem takové ucelenosti je „pohyb sám” (přesněji: sama událost), anebo je-li tím integrujícím činitelem nějaký subjekt vnější (nějaká jiná událost). Každá událost, která je s to se vztáhnout nějak k sobě (a to je podmínkou jak její „reálnosti”, tak toho, že se tím sama ustavuje jako subjekt), to činí tak, že tím vykonává nikoli už pouze své vlastní bytí, nýbrž něco, co navíc směřuje ještě k něčemu, co k jejímu bytí nenáleží jako jeho součást nebo složka.Tento výkon události („celostného pohybu”) se zaměřuje, ”cílí” k něčemu, co „ještě není”, a to i v každém případě, kdy můžeme poměrně zřetelně rozpoznat daleko zřejmější zaměřenost k něčemu vnějšímu, tj. k nějaké jiné události, která „jest” (nebo vůbec něčemu vnějšímu, v okolí „jsoucímu”). Spjatost tohoto zaměření k něčemu jsoucímu se zaměřením k něčemu nejsoucímu spočívá v tom, že samo zaměření k čemusi jsoucímu nevyplývá ze jsoucnosti onoho jsoucího, ke kterému je událost/subjekt navenek zaměřena, ale je nejen provázena, ale přímo podmíněna výkonem něčeho, co nevyplývá („kauzálně”, determinovaně) ani ze jsoucnosti události samé. Právě tento vztah zaměřenosti k onomu ještě nejsoucímu, k čemu má teprve dojít (a to díky aktu události, nikoli jen v důsledku jakoby naprogramovaného průběhu jejího dění, jejího bytí), budeme nazývat intencí, a když bude chtít obecně mluvit o charakteru této zaměřenosti, budeme mluvit o intencionalitě.
(Písek, 060816-1.)