Tento text se zabývá ontologickým vztahem mezi jednotou a jsoucnem. Autor vychází z teze, že cokoli postrádá vnitřní sjednocení, nemůže být považováno za skutečné jsoucno. Je nezbytné přísně rozlišovat mezi pouhou hromadou prvků a integrovaným celkem. Zatímco hromada je jen souborem objektů vedle sebe, skutečný celek vzniká procesem zcelení, který vyžaduje aktivní účast jeho jednotlivých složek. Tyto složky přestávají být pouhými částmi ve chvíli, kdy se angažují v udržování integrity celku. Pokud je jednota udržována pouze vnějšími silami, jedná se o pouhý slepenec, nikoliv o pravé jsoucno. Pravé jsoucno musí být vnitřně integrováno, jinak se jedná o jsoucno nepravé, které se jeví jako jednotné pouze z perspektivy vnějšího pozorovatele. Text tak zdůrazňuje dynamickou povahu bytí, která je podmíněna aktivním sjednocením a vnitřní integritou, jež odlišuje autentické celky od pouhých agregátů či vnějškově uspořádaných struktur.