Tento text se zabývá Hegelovým pojetím přírody jako „zkamenělé“ či „zamrzlé“ inteligence, přičemž vychází z jeho kritického dialogu se Schellingem. V kontextu Hegelovy Encyklopedie je příroda nahlížena jako proces, v němž se idea postupně navrací k sobě samé a překonává své odcizení, aby se stala duchem. Autor zdůrazňuje Hegelovo zásadní odmítnutí karteziánského mechanicismu, který redukuje živé bytosti na stroje (res extensa), i Spinozova ztotožnění Boha s přírodou. Příroda není statickou entitou, ale dynamickou součástí dějin, v nichž se absolutní duch realizuje a uvědomuje si sebe sama. Pokud se však příroda zcela odcizí své ideové podstatě, stává se podle Hegela pouze „mrtvolou rozvažování“. Text interpretuje přírodu nikoli jako pouhé vnější prostředí, nýbrž jako nezbytný moment ve vývoji absolutna, kde se i zdánlivě neživá hmota pozvedá k duchovnímu rozměru. Tato dialektika tvoří základ Hegelovy filosofie přírody a dějin.
Příroda jako „zkamenělá“ či „zamrzlá“ inteligence
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 8. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
Příroda jako „zkamenělá“ či „zamrzlá“ inteligence
Hegel připomíná v Encyklopedii (6959, S. 25), že Schelling nazývá přírodu zkamenělou inteligencí, a jiní dokonce zamrzlou inteligencí, a to v souvislosti s tím, jak sám říká, že příroda je sama procesem, v němž se má stát duchem, tj. zrušit své jinobytí (ihr Anderssein aufzuheben). A doplňuje, že příroda je pouze o sobě ideou; pokud se ideji odcizí, je pouhou mrtvolou rozvažování (der Leichnam des Verstandes). Necháme-li stranou ony specificky heglovské formy vyjadřování (i myšlení), vidíme, že odmítá onu starší myšlenku Descarzovu a také ono Spinozovo ztotožnění Boha s přírodou: „Bůh nezůstává zkamenělým a zemřelým, nýbrž kameny křičí a pozvedají se k duchu“ (der Gott bleibt aber nicht versteinert und verstorben, sondern die Steine schreien und heben sich zum Geiste auf – dtto). V tom je zřejmý důležitý moment distance od redukování všeho živého na res extensa, na „stroje“: těmi by se živé bytosti staly jen tehdy, kdyby se zcela odcizily ideji. Příroda tak není ani pouhý proces, ale je součástí dějin, v nichž se absolutní duch stává sám sebou tím, že si právě ve své práci v přírodě a v dějinách uvědomuje sebe.
(Písek, 060826-1.)