Tato úvaha se zabývá vymezením filosofie jako disciplíny definované třemi základními atributy: kritičností, systematičností a radikálností. Autor tvrdí, že absence kteréhokoli z těchto prvků vede k vytvoření pouhé pseudo-filosofie nebo torzovité náhražky, i když i takové formy mohou obsahovat cenné podněty pro skutečnou filosofickou reflexi. Kritičnost je zde chápána jako základní pilíř, který pro své plné uplatnění vyžaduje systematičnost, tedy zasazení do širších logických souvislostí. Aby však systém nebyl pouze uzavřeným celkem, musí být doprovázen radikálností – schopností reflexe jít až k samotným kořenům a zdrojům myšlení. Tyto kořeny autor nevnímá jako počáteční bod, ale jako cíl, k němuž je třeba se v rámci filosofického úsilí dopracovat. Všechny tři charakteristiky jsou vzájemně provázané a tvoří nezbytný základ pro poctivé filosofické bádání, které se nespokojí s povrchními předpoklady, ale usiluje o hlubinné pochopení principů.
Filosofie a kritičnost / Kritičnost a filosofie
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 29. 8. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
Filosofie a kritičnost / Kritičnost a filosofie
Už před lety jsem se pokusil tentativně „vymezit“ filosofii jako disciplinu kritické, systematické a radikální (ke kořenům jdoucí) reflexe. Chybí-li jakékoli „filosofii“ (tj. ať už za filosofii se vydávající nebo se ani k tomuto označení nehlásící koncepci nebo disciplíně) kterýkoli z těchto normativních atributů, znamená to, že nejde o skutečnou (pravou) filosofii, nýbrž jen o jakousi její nápodobu nebo náhražku (surogát), zkrátka o pseudo-filosofii či pa-filosofii, a přinejmenším o „filosofii“ v některém směru invalidní, torzovitou. (Což ovšem vůbec neznamená, že bezcennou: i velmi nedostatečná „filosofie“ a dokonce i pseudo-filosofie může přinést do filosofického diskurzu mimořádně významná filosofémata, i když je sama nebude s to vytěžit. To je pak dostatečným důvodem pro „pravou“ filosofii, abych se takových filosofémat chopila a uvedla je do lepších, správných, pravých filosofických kontextů.) Kritičnost svým způsobem jednak zakládá, jednak činí potřebnou a vlastně nezbytnou onu druhou normativní charakteristiku filosofování, totiž systematičnost: teprve v širších až nejširších kontextech se kritičnost může náležitě, tj. generálně uplatnit. Kritičnost bez systematičnosti (a bez náležitého zřetele a ohledu k „logickým“ souvislostem – ale tím nemáme na mysli tradiční logičnost školského, tj. formálního typu) není nikdy dost kritická; a protože v sobě uzavřený a sebelépe a sebedůmyslněji logicky sevřený „systém“ nemůže být nikdy dost věrohodný, pokud vylučuje kritiku mimosystémových předpokladů, je třeba právě také z důvodů náležité kritičnosti zdůraznit onu „radikálnost“ reflexe, tj. kritický přístup až k samým „kořenům“, „zdrojům“, „počátkům“ (v jiném ovšem než třeba karteziánském smyslu) filosofování, které ovšem nelze stavět na začátek filosofické práce, ale spíše až na nějaký ten „konec“ či přesněji je chápat jako jeden z významných jejích cílů, neboť nejsou nikdy „po ruce“ ani přímo „před námi“, ale je nutno se k nim dostat až do té hloubky, kam dosahují a odkud působí. Takže ona systematičnost, stejně jako principiálnost (či radikálnost) je důsledkem, nebo ještě lépe řečeno jen jednou ze stránek a snad i předpokladem oné „kritičnosti“, bez které se žádná pořádná filosofie neobejde.
(Písek, 060829-1.)