Text kriticky rozebírá pojmy „faktum“ a „skutečnost“ v kontextu dědictví positivismu. Autor upozorňuje na etymologický původ slova faktum (z latinského facere – dělat), což naznačuje, že fakta jsou lidským výtvorem, nikoli prostým odrazem objektivní reality. Zatímco skutečnost existuje nezávisle na našem poznání jako provázaný celek přesahující horizonty, faktum vzniká procesem vyčlenění a vytržení určitého segmentu z tohoto celku. Tento proces „vykrajování“ umožňuje fakta logicky uspořádávat, ale zároveň vede k narušení a opomíjení původních, přirozených souvislostí světa. Autor varuje před nekritickým přijímáním faktů jako nepochybných daností, neboť každé faktum musí být konstatováno a prověřeno, jinak hrozí vznik pseudo-faktů. Text vyzývá k hlubšímu pochopení rozdílu mezi myšlenkovými konstrukty a komplexní, neustále se rozšiřující skutečností, kterou věda často nahrazuje umělými logickými systémy.
„Fakta“ a skutečnost
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 29. 8. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
„Fakta“ a skutečnost
Zejména od doby tzv. positivismu (nejen comteovského), který měl zprvu velmi pozitivní vliv, ale posléze se projevil jako velká brzda pro náležitě kritické myšlení (nejen filosofické, ale bohužel také a zejména vědecké, především přírodovědecké, ale pak všeobecně rozšířené), se hrubě nesprávně užívá termínu „faktum“, „fakt“, jako by tak bylo pojmenováno něco nepochybně „skutečného“, „reálného“, „objektivního“ (podobně nesprávně se ovšem užívá také tohoto názvu, totiž že něco je „objektivní“). Co to vlastně je „factum“? Už jazyk sám (v tomto případě latinský) nám napovídá, že jde o něco „udělaného“, odvozeno od „facíre“ (= dělati, konati). To znamená především, že každé faktum musí být nějak „vytvořeno“, a to tak, že tu je Jako cosi nového, co nám nesmí splývat se samou skutečností. Faktum musí být konstatováno; bez toho není ničím, bez toho prostě žádné faktum vůbec není. Skutečnost však tu je, ať je konstatována nebo není; a co je mimořádně důležité: skutečnost není žádnou hromadou věcí (skladištěm věcí, jak to formuloval Masaryk v Rukověti), ale je tu vždycky jakoby „celá“, „všechna“, vlastně sahá mnohem dál než může obsáhnout jakékoli hic et nunc, zde a nyní – jde ve svých rozmanitých souvislostech dál a dál za každou mez a hranici, za každý horizont. Konstatovat faktum proto neznamená jen něco nového navíc proti dosavadní skutečnosti, ale protože se určitým, vyhraněným způsobem ke skutečnosti vztahuje (což ovšem musí být stejně kriticky prověřeno, nebo „faktum“ může být „uděláno“, vytvořeno také nesprávně, špatně, a musí být odhaleno jako „pseudo-factum“), znamená to vlastně, že vytvoření „fakta“ je možné jen tak, že je tak z celé rozsáhlé skutečnosti vybráno a ze souvislostí vytrženo jenom něco, že to je jakoby vykrojeno a teprve potom (dodatečně) zase do nějakých – ale jiných ! – souvislostí zařazováno (totiž právě do souvislosti logických, myšlenkových, koncepčních, zatímco to, co bylo ze skutečnost vytrženo a k čemu se ono konstatované faktum vztahuje právě tím, že to „jako skutečné“ konstatuje, žádné myšlenkové zprostředkování ani zařazování nepotřebuje). Praktickou užitečnost ono konstatování fakt nepochybně má, ale je zatíženo v dosavadním povědomí a myšlení zejména vědců jednou principiální vadou, totiž že skutečné souvislosti, které lze ve světě odhalovat, jsou konstatování faktů nejen narušovány (právě oním „vykrajováním“ a „vytrhováním“ jednotlivých „fakt“ ze skutečných souvislostí, které nejen nejsou uvažovány jako další „fakta“, ale jsou prostě pomíjeny a nahrazovány docela jiným, novým „systémem“ souvislostí „logických“), ale většinou vysloveně pomíjeny či vážně zanedbávány.
(Písek, 060829-2.)