Text analyzuje známou Augustinovu úvahu o povaze času a s ní spojenou aporii vyjádřenou otázkou 'quid est enim tempus'. Autor argumentuje, že tento problém ve skutečnosti nespočívá v naší bezprostřední zkušenosti s časem, který běžně užíváme, mluvíme o něm a přemýšlíme, ale v metodologickém předpokladu, že čas lze definovat jako statický a fixní objekt, podobně jako geometrický útvar nebo matematickou konstantu. Tato snaha o definici nutně vede k paradoxu, v němž minulost již není, budoucnost ještě není a samotná přítomnost postrádá trvání, neboť se v okamžiku mění v minulost, čímž přestává existovat. Augustinova aporie tak v textu slouží jako příklad limitace pojmového vymezení, které se pokouší čas 'zvěcnit'. Závěrem autor konstatuje, že tato zásadní myšlenková obtíž nepramení z povahy času samotného, nýbrž z chybného způsobu tázání, který k němu přistupuje jako k definovatelné podstatě vytržené z kontextu dění.
Augustin a pojetí času
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 7. 9. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
Augustin a pojetí času
Nejznámější a vždy citovaná Augustinova formulace aporie, do které vede otázka po tom, „co to je čas“, „quid est enim tempus“, se vlastně netýká času samého (ten přece známe a víme o něm, mluvíme o něm, a dokonce o něm i přemýšlíme), ale spočívá ve slůvku „co“ resp. v tom, co se za tímto slůvkem skrývá. Skrývá se za ním předpoklad, že to, co je čas, můžeme definitoricky vymezit zásadně takovým způsobem, jakým vymezíme třeba, co to je trojúhelník nebo co to je „π“. Jen za tohoto předpokladu, resp. v případně skutečné platnosti tohoto předpokladu, totiž že můžeme pojmově vymezit „čas“ takovým způsobem, že všechen čas vyřadíme, vytkneme před závorku nebo dokonce „za nic položíme“, jsme pak postaveni před aporie, z nichž právě tu nejznámější formuloval Augustin následovně: čas je buď minulost, a ta už není; nebo budoucnost, a ta ještě není; a to, co zbývá, totiž přítomnost, okamžitě mizí, resp. přechází do minulosti, tedy do toho, co opět není. Takže otázka po tom, „co jest“ čas, může být potom zodpověděna tak, že čas vlastně vůbec není, neboť to jediné, co z času vskutku „jest“, je ta (bodová) přítomnost, která sice opravdu „jest“, ale není to žádný čas, protože se v tu chvíli nic neděje (což je ovšem už náš dodatek). Naše myšlenková nesnáz tudíž nemá svůj zdroj a původ v povaze samého času, nýbrž v povaze (totiž chybnosti) našeho tázání, tedy myšlenkového přístupu.
(Písek, 060907-2.)