Tento text se zabývá fenomenologickou reflexí pojmu „výstižnost“ v kontextu jazykového pojmenování. Autor rozebírá proces, při kterém slovo přestává být pouhým shlukem zvuků či grafických znaků a stává se prostředkem k zachycení či „vystižení“ skutečnosti. Tato výstižnost není vnímána jako čistě objektivní vlastnost, ale je posuzována skrze prizma individuální zkušenosti, minulých i aktuálních dojmů a momentálního emocionálního naladění mluvčího. Text však zdůrazňuje, že posouzení trefnosti pojmenování není omezeno pouze na vnitřní subjektivní stavy. Naopak, výstižnost odkazuje k něčemu, co tyto subjektivní útvary přesahuje a směřuje k vnější realitě či hlubšímu porozumění. Jazykové vyjádření je zde nahlíženo jako most mezi subjektivním prožíváním a transcendentním rozměrem věcí, ke kterým se naše vědomí vztahuje. Úvaha tak otevírá otázky o vztahu mezi slovem, významem a mimojazykovou skutečností, přičemž klade důraz na dynamický vztah mezi subjektem a světem skrze akt pojmenovávání.