Tento text kriticky zkoumá platnost a meze latinské zásady „de principiis non est disputandum“. Autor argumentuje, že tato zásada je užitečná pouze v situacích, kdy se diskuse soustředí na konkrétní téma, k němuž účastníci přistupují ze svých vlastních pozic a na základě vlastních východisek. Pokud se však spor týká samotných základních principů, zásada přestává platit. Její absolutní uplatňování by totiž znemožnilo jakýkoli smysluplný dialog mezi stranami s odlišnými myšlenkovými základy. Text dále zdůrazňuje, že principy nejsou neměnná dogmata, nýbrž výsledky rozhodnutí, ať už vědomých, či nekriticky převzatých z tradice. Proto je nezbytné považovat východiska a principy za entity podléhající ověřování, kritické kontrole a v případě potřeby i změně. Autor tak obhajuje možnost racionální disputace o samotných základech myšlení, což je nezbytným předpokladem pro skutečnou komunikaci v pluralitním prostředí. Celkově esej vyzývá k otevřenosti v diskursu a odmítá dogmatické uzavírání se do nepřezkoumatelných axiomů.