Tento text kriticky zkoumá platnost a meze latinské zásady „de principiis non est disputandum“. Autor argumentuje, že tato zásada je užitečná pouze v situacích, kdy se diskuse soustředí na konkrétní téma, k němuž účastníci přistupují ze svých vlastních pozic a na základě vlastních východisek. Pokud se však spor týká samotných základních principů, zásada přestává platit. Její absolutní uplatňování by totiž znemožnilo jakýkoli smysluplný dialog mezi stranami s odlišnými myšlenkovými základy. Text dále zdůrazňuje, že principy nejsou neměnná dogmata, nýbrž výsledky rozhodnutí, ať už vědomých, či nekriticky převzatých z tradice. Proto je nezbytné považovat východiska a principy za entity podléhající ověřování, kritické kontrole a v případě potřeby i změně. Autor tak obhajuje možnost racionální disputace o samotných základech myšlení, což je nezbytným předpokladem pro skutečnou komunikaci v pluralitním prostředí. Celkově esej vyzývá k otevřenosti v diskursu a odmítá dogmatické uzavírání se do nepřezkoumatelných axiomů.
Principie a „disputace“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 22. 9. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
Principie a „disputace“
Stará zásada „de principiis non est disputandum“ je jen zčásti platná a jen v některých případech užitečná. Platná je nepochybně tehdy, když se spor týká především určitého tématu, k němuž se obě strany (event. více stran) vztahují. V takovém případě jde totiž o to, aby každá ze stran ukázala, k čemu ze svých pozic a na základě svých „principií“ dospěla či může dospět a jak s jejich pomocí dané téma dokáže jak uchopit, tak interpretovat, a posléze přispět k jeho řešení. Docela jiná je ovšem situace tam, kde se spor týká samých principů: tam pochopitelně zmíněná zásada, která vlastně zavazuje disputující, aby neodváděli rozmluvu od vytčeného tématu ke sporu o principie, pozbývá smyslu a tedy i platnosti. Kdyby totiž někdo chtěl platnost oné zásady rozšířit bez omezení a udělat z ní zásadu univerzální, znamenalo by to, že mezi stranami, které vycházejí z různých pozic a z jiných principií, není žádný rozhovor vůbec možný, a tedy ani žádná disputace. Východiska vůbec a principy zvláště je však třeba považovat za něco, k čemu se myslící člověk rozhoduje a přihlašuje (ať už tak, že je prostě bez kontroly přejímá od jiných, např. z tradice apod., anebo se pro ně rozhoduje vědomě a na základě porovnání s jinými). Proto také ani východiska obecně, ale ani principie nepředstavují něco, co by nebylo možno ověřovat a kontrolovat, a pokud se ukáže potřeba, i měnit.
(Písek, 060922-1.)