Text se zabývá redefinicí fundamentální ontologie skrze koncept „meontologie“. Autor navrhuje chápat jsoucno nikoli staticky, v tradici aristotelské či eleatské, ale jako dynamické událostné dění rozprostřené v čase. Tradiční ontologie se soustředí na jsoucí v jeho přítomném „jest“, čímž však opomíjí zásadní rozměr nebytí – tedy to, co již není, a to, co ještě není. Vzhledem k tomu, že každé vnitřně sjednocené jsoucno tvoří z větší části právě tyto aspekty nebytí, zatímco přítomná složka představuje pouze nestálou a nepatrnou součást celku, je vhodnější tuto disciplínu nazývat méontologií. Tato širší perspektiva pak zahrnuje tradiční ontologii pouze jako svou dílčí, relativně skrovnou složku. Autor argumentuje, že takto prohloubené chápání, které proniká k samotným základům a kořenům reality, lze legitimně označit za skutečnou fundamentální ontologii či radikální fenomenologii. Studie tak otevírá prostor pro komplexnější nahlížení na povahu bytí jakožto časové události.
„Fundamentální ontologie“ jako „méontologie“ / Méontologie jako „fundamentální ontologie“ / Ontologie „fundamentální“ / Fenomenologie „radikální“ jako „fundamentální ontologie“
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 8. 10. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
„Fundamentální ontologie“ jako „méontologie“ / Méontologie jako „fundamentální ontologie“ / Ontologie „fundamentální“ / Fenomenologie „radikální“ jako „fundamentální ontologie“
Pokud „jsoucí“ či jsoucno“ bude chápat jako událostné dění (tedy událost), můžeme disciplínu, která se zabývá jsoucím v tom to událostném smyslu, tedy jako časově rozlehlou „událostí“, která má svůj počátek v čase, svůj časový průběh a také svůj konec v čase, chápat jako bytostně rozšířenou oproti tradičnímu chápání, které se opírá o Aristotela (je taková věda, která se zabývá jsoucím jakožto jsoucím, nebo lépe přeloženo, která se zabývá jsoucím, pokud „jest“, přičemž ono „jest“ vylučuje nejsoucnost i nebytí – pochopitelně pod vlivem Eleatů). A protože každé (pravé, tj. vnitřně sjednocené) jsoucno vždycky z větší „části“ není (už není a ještě není), zatímco „právě jsoucí“ představuje vždycky jeho velmi malou složku, nadto stále se proměňující a tedy „nestálou“, můžeme – přinejmenším provizorně – užívat pro tuto disciplínu raději pojmenování „méontologie“, zatímco tradiční „ontologii“, pokud ji budeme z nějakých věcných důvodů muset a chtít odlišovat, do této mnohem širší „méontologie“ zahrneme jako její relativně skrovnou složku. A protože takto nejen širší, ale také prohloubené chápání při nezbytné interpretaci musí jít vskutku až k „základům“ a až ke „kořenům“, můžeme legitimně tuto méontologii interpretovat jako „fundamentální ontologii“ (nebo v jiné souvislosti také jako „radikální fenomenologii“).
(Písek, 061008-1.)