Text se zabývá fenomenologickým zkoumáním pojmu "dávání se" skutečnosti a kritizuje redukci jsoucen na pouhé předměty. Autor argumentuje, že pro pochopení skutečnosti v její pravé povaze je nezbytné vnímat ji jako aktivitu, která se na člověka adresně obrací. Tato adresnost je nejzřetelnější v interpersonálních vztazích, kde druhý člověk nepředstavuje jen vnější objekt, ale zdroj výzvy, otázky či pozvání. Pochopení takového oslovení vyžaduje překročení pouhého konstatování vnějších projevů. Analýza ukazuje, že význam gest a slov k nám přichází ze sféry "ještě neuskutečněného", tedy z dimenze budoucího smyslu, který vyžaduje aktivní spoluúčast na uskutečnění. Skutečnost nás tak oslovuje něčím, co je neredukovatelné na materiální nosiče, jako jsou zvuky či text. Práce zdůrazňuje potřebu otevřenosti vůči tomu, co nás přesahuje a co se nám skrze vnější formy dává jako smysluplné oslovení.
Dávat se („co se samo dává“)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 10. 10. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
Dávat se („co se samo dává“)
Má-li mít vskutku „smysl“ hovořit o tom, že se nám nějaká „skutečnost“ sama „dává“, musíme si ve svém přístupu uvolnit cestu k jinému chápání „skutečnosti“ a její pravé, „skutečné“ povahy. Přesně vzato, musíme ono „dává se nám“ chápat jako aktivitu ze strany oné skutečnosti, a to aktivitu adresnou, tj. na nás a k nám zaměřenou. To pochopitelně není možné, a vlastně to vůbec nedává smysl, pokud onu skutečnost ve svém přístupu jakoby apriorně redukujeme na „předmět“, od něhož žádné „výzvy“, „provokace“, vůbec žádná „oslovení“ nemůžeme očekávat. Takže se musíme rozhodnout: buď se vzdáme oné formulace, „jak se nám sama dává“, anebo připustíme, že buď se nějaká skutečnost opravdu na nás adresně, osobně obrací (tak tomu je evidentně v případě druhých lidí, ale ze zkušenostmi známe něco podobného, byť jakoby na nižší úrovni, také u svého psa nebo kočky apod., tedy musíme to také přiznat třeba u zvířat nejen vůči nám, ale i vůči jiným zvířatům!). A půjdeme-li ještě o krok dál, musíme se tázat, jak je to vlastně možné, že druhý člověk, k němuž máme (podle běžného chápání) přístup jen zvnějšku a po jeho vnější stránce, může pro nás znamenat výzvu, otázku, pobídku, odmítnutí nebo pozvání apod., což nelze nikdy prostě a jednoduše konstatovat“, ale je tomu třeba rozumět. A když se pokusíme o příslušnou analýzu (pochopitelně kritickou, tj. vyhovující určitým nárokům kritiky a kritičnosti), zjistíme, že ve všech takových případech musíme předpokládat, že k nám přichází výzva nikoli teprve v tom okamžiku, kdy ten druhý se začne nějak chovat, tvářit, něco říkat apod., ale že to co jeho grimasy, gesta, slova-zvyku atd. znamenají, k nám přichází ze sféry onoho „ještě ne“, tedy onoho ještě neuskutečněného, které však nemůže nikdy vskutku přijít, aniž by se někdo zasloužil o příslušné uskutečnění, vyjádření, vyslovení, naznačení atd. A proto se vposledu musí ukazovat, že jsme vždy oslovováni nejenom gesty, grimasami, zvuky, ba ani potištěnými stránkami atp., nýbrž vždycky a nezbytně také něčím, co na tato uskutečnění v jejich nejrozmanitějších podobách není redukovatelné.
(Písek, 061010-2.)