Text se zabývá ontologickým vymezením události jakožto dynamického dění, které je vnitřně sjednoceno v čase. Autor zdůrazňuje nezbytnost vytvoření adekvátního pojmového aparátu a terminologie, která by umožnila reflektovat specifickou povahu události bez závislosti na zastaralých a zaběhaných myšlenkových schématech. Inspirován Whiteheadovým inovativním přístupem, jenž neváhá přenášet psychologické termíny do fyzikálních kontextů, autor interpretuje událost jako entitu, která aktivně "vykonává své bytí". Událost je v tomto pojetí nahlížena jako aktivní subjekt, nikoliv pouze jako pasivní objekt změn. Tento posun v perspektivě umožňuje připisovat události vlastní výkony a činnost, což vede k zásadní otázce po její vnitřní normě. Text se táže, čím se událost-subjekt ve svých aktivitách spravuje a jakými pravidly se její vnitřní sjednocení řídí. Tímto způsobem práce otevírá prostor pro hlubší zkoumání vnitřní logiky a ontologické autonomie procesuálních fenoménů v rámci moderní filosofické reflexe, přičemž zdůrazňuje klíčovou roli jazyka při formování našeho porozumění realitě.
Událost – její vnitřní norma
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 2. 11. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
Událost – její vnitřní norma
Už to, že událost je děním, které je sjednoceno (a tudíž sjednoceno v čase, nikoli v bezčasí), nás vede k otázce, jak je takové sjednocení vůbec možné. Musíme si celou věc především důkladně (pojmově) promyslet, ale musíme si také zvolit nezbytná pojmenování, vhodné ,termíny‘, neboť myšlení, které nemá k dispozici vhodné termíny, nutně upadá do závislosti na termínech starých a zaběhaných. (Termíny nejsou pouhým označením, ale jsou to slova, která mají důležité vazby, směřující na jiná slova, neboť slova jsou vždy zapojena do jazykových struktur; a právě tato zapojení je třeba upravit, změnit, některá oslabit nebo zrušit, jiná přidat a zavést.) Whitehead neváhal třeba sáhnout k termínům psychologickým (např. feeling) v kontextech vysloveně fyzikálních, čímž vlastně ustavil jejich nový význam. Právě proto můžeme mluvit třeba o tom, že událost „vykonává své bytí“, a tak jí můžeme připisovat „výkony“ a předpokládat, že je nějakým způsobem aktivní. A pak už nám nebude dělat takové těžkosti ji chápat jako subjekt (neboť akce není možná bez aktivního subjektu), a budeme za legitimní považovat otázku, čím se událost-subjekt řídí, čím se ve svých činnostech spravuje.
(Písek, 061102-1.)