Tento text se zabývá filosofickou analýzou pojmu „stvoření z ničeho“ (creatio ex nihilo), přičemž se zaměřuje na vnitřní napětí obsažené v této myšlence. Na jedné straně stojí koncept „nicoty“, který popírá existenci jakéhokoli předchozího materiálu nebo jsoucna, z něhož by svět mohl vzniknout. Na straně druhé termín „stvoření“ nezbytně předpokládá aktivního činitele, tedy jsoucí subjekt či Stvořitele, což zdánlivě radikální nicotu popírá. Autor zkoumá logický rozpor, kdy přítomnost stvořitelského subjektu vylučuje absolutní nicotu, pokud ovšem Stvořitel není s touto nicotou přímo ztotožněn. Jako východisko text navrhuje redefinici pojmu „nic“ nikoli jako absolutní absenci veškerého bytí, nýbrž jako nepřítomnost předmětné, objektivní skutečnosti. Klíčem k řešení je rozlišení mezi skutečností jakožto výsledkem (produktem) a skutečností jakožto subjektem (aktérem). Tímto způsobem lze nahlížet na proces tvoření nikoli jako na formování látky, ale jako na přechod od ne-předmětného k předmětnému.
Stvoření z ničeho
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 26. 11. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
Stvoření z ničeho
Ponechme stranou otázku původu a historického formování myšlenky „stvoření z ničeho“, a věnujme se soustředěně té myšlence samé, tj. tomu, co je touto myšlenkou myšleno. Především tu je jisté nepřehlédnutelné napětí: na jedné straně tu je myšleno „nic“ tak silně, aby bylo popřeno veškeré jsoucí bez výjimky: svět (jako celek či úhrn, ale také jakákoli vnitrosvětná skutečnost) vznikl z ničeho, tj. nepředcházelo mu nic jsoucího, z čeho by bylo možno svět dotvořit, nic, co by tu poskytlo alespoň%n jakýsi materiál, jakési základní kameny, s nimiž by se dalo něco podniknout a něco z nich postavit, vybudovat. A na druhé straně je termín „stvoření“ nerozlučně spjat s aktivitou tvoření, a aktivita je vždycky aktivitou něčí, nějakého subjektu – pochopitelně jsoucího subjektu, tedy jsoucna. Jak je tedy možno mluvit o stvoření z ničeho, když takové tvoření a stvoření („stvořování“) jakožto aktivita nějakého subjektu (totiž stvořitele) onu nicotu vlastně popírá? Původ resp. vznik z „ničeho“ musí nutně popřít i každý stvořitelský subjekt, jinak popírá ono „nic“ – ledaže by Stvořitele samého s oním „nic“ přímo ztotožnil. Anebo – to snad ukazuje dál – ono „nic“ nesmí myslet naprosto radikálně, tj. jako nepřítomnost a popření čehokoli „skutečného“, nýbrž jen jako nepřítomnost a popření každé předmětné skutečnosti. Pokud bychom chtěli tímto směrem hledat řešení, stojí před námi povinnost a nutnost nově chápat, co to je „skutečné“, tj. rozlišovat skutečné, které je výsledkem, rezultátem, „produktem“ skutku (skutků), od skutečného, které je subjektem, aktérem, producentem předmětných skutečností, eventuelně předmětného světa resp. předmětné povahy či stránky světa.
(Písek, 061126-1.)