Text se zabývá hlubokou ontologickou povahou události v procesu jejího vznikání a stávání se. Autor důsledně rozlišuje mezi událostí virtuální a událostí pravou, která své bytí stvrzuje teprve vnější realizací v širším kontextu jiných dějů. Samotný počátek události není zárukou její trvalosti; to, zda po ní zůstane stopa či relikt, závisí na reakci a navázání dalších událostí. Významnou roli hraje hierarchické uspořádání, v němž komplexnější události vyššího řádu využívají události nižší jako svůj aktivní materiál. Tento proces vzájemné adaptace a spolupráce umožňuje zachování stop i po skončení původního děje. Tyto pozůstatky si uchovávají specifickou paměť, která zvyšuje jejich pohotovost pro budoucí zapojení do nových struktur. Studie tak osvětluje dynamiku mezi pomíjivostí aktuálního dění a stabilitou jeho následných stop v rámci procesuálního celku skutečnosti, přičemž zdůrazňuje, že reálnost události je podmíněna jejím vztahem k okolí a schopností zanechat historický odkaz skrze transformaci svých aktivních složek.
Událost – vznikání a stávání (se)
docx | pdf | html
◆ myšlenkový deník – záznam, česky, vznik: 2. 12. 2006
- jedná se o část původního dokumentu:
- 2006
Událost – vznikání a stávání (se)
Pravá událost začíná tím, že začíná vykonávat své „bytí“ tím, že se uskutečňuje také navenek, tj. že se „realizuje“ v kontextu jiných událostí. Pokud takový kontext jiných událostí nemá k dispozici, nemůže se realizovat (stát se reálnou), zůstává událostí jen virtuální a rychle opět zaniká. (V naprosté většině případů po ní nezůstává vůbec žádná stopa; to zároveň znamená, že v jistém smyslu nedosáhla svého „cíle“, i když dosáhla svého „konce“.) Naproti tomu vždy tam, kde něco po (pravé) události „zbude“, je to záležitost a zásluha jiných událostí, které něco z oné probíhající a končící zachovají (tím, že na ni nějako zareagují a tím naváží). Musíme proto důsledně rozlišovat událostné dění samo a to, co po něm zůstalo (zbylo) jako jeho stopa či relikt. Sama skutečnost, že se událost počala stávat, dít, odehrávat, ještě není garantem toho, že po ní něco zbude – to záleží na těch dalších událostech. Ovšem všude, kde jde nikoli o události nejnižších úrovní (tzv. primordiálních a snad ještě nejblíže vyšších), nýbrž o události komplexnější, je to umožněno jakousi spoluprací mnoha událostí, z nichž každá má svůj vlastní počátek a průběh, ale zároveň může reagovat na onu komplexnější událost tím, že se poněkud promění a adaptuje ve svém, vlastním průběhu tak, že se přizpůsobí průběhu oné události vyšší, komplexnější, ale zároveň si ponechá svou odlišnost a specifičnost. To tedy znamená, že vyšší, komplexnější událost může být pro nižší události do té míry atraktivní, že se oné vyšší dají k dispozici jako „aktivní materiál“ (tedy nikoli pasivní, inertní „materiál“). To má svůj mimořádný význam zejména tam, kde časový rozsah „bytí“ nižších (pravých) událostí mnohonásobně přesahuje časový rozsah příslušné události vyšší a komplexnější. A má to také vedlejší důsledky, totiž že po skončení vyšší události ony původně zapojené (angažované), ale nyní už nadále aktivně nesjednocované nižší události „zbývají“ jako stopa či relikt oné ji pominulé události vyšší, ale nikoli nezbytně v původní „kvalitě“, nýbrž někdy s jistým druhem „paměti“, takže mohou být pro příští zapojení do dalších vyšších událostí jaksi „připravenější“ a „pohotovější“.
(Písek, 061202-2.)